Osvěta

Důležitý čas na konci života neprožíváme často tak, jak bychom si přáli. A je to mimo jiné proto, že už jej neznáme a že o něm nechceme nebo neumíme mluvit.


Ze života jsme tento čas vyhostili, nevíme, jak vypadá, a už vůbec nevíme o tom, že může být dobrý a významný. Naše společnost v posledních desetiletích poztrácela zkušenost toho, že životní příběh má nejen začátek, ale i svůj konec: podobně jako na začátku, tak je i na konci života namístě si pomáhat a být si nablízku, nikoliv se schovat do skořápky vlastního strachu. Zkušenost se lehko ztratí a těžko vrací. Jedna z cest k nápravě je trpělivé vzdělávání, povídání, čtení a společné boření tabu, kterým jsme si konec života opředli.

Obvykle je málo toho, čeho by se člověk měl bát, a mnoho, na co je potřeba se připravit. Přemýšlet o tom, jak bychom chtěli žít na konci života, není žádný pragmatický cynismus nebo dokonce rouhání. Podle našich zkušeností s tisíci lidí na konci života to má smysl minimálně ze dvou důvodů.

Jedním je realistický přístup k vlastnímu životu a snaha o zajištění vlastní soběstačnosti a spokojenosti do posledních chvil. O smrti a přáních spojených s našimi posledními věcmi totiž kvůli různým obavám nemluvíme. Naši blízcí proto neznají naše plány, nedokážou se na často náhle vzniklou situaci připravit a plnění našich posledních přání je pro ně těžké a složité.

Na druhé straně naše křehkost v posledních dnech a péče těch, které máme rádi, často vnáší do našeho života novou něhu a tichou blízkost, na které během rušného života nebyl čas. Jsou to dary, které se nedají získat jinde a jindy.

Že se s tím nedá nic dělat? Dá. Můžeme hledat informace, číst knihy, povídat si s dětmi, s rodiči, prarodiči. Připravili jsme několik inspirací pro školy, knihovny, psychology a pečující, aby se jim s nesnadnými tématy lépe pracovalo.