Umožňujeme lidem, aby odcházeli důstojně, doma a obklopeni blízkými. Během dvou desetiletí Cesta domů doprovodila více než 4 000 umírajících. Děláme toho ale daleko víc. Pro moderní společnost je konec života tabu. My ale tvrdíme, že smrt patří k životu. Projděte s námi jednotlivé roky a důležité události.


2001–2005

Úplně na začátku je třeba připomenout: Cesta domů oficiálně vznikla na jaře roku 2001. Zrodila se ovšem daleko dřív v hlavách několika lidí, kteří ji od začátku utvářeli a směrovali.

Byli to lékařka Marie Goldmannová a její manžel, psycholog Petr Goldmann, dále zdravotní sestra Alžběta Mišoňová, dnes Marková, ekonom Josef Jelínek, ošetřovatel Marek Šťastný a další manželský pár: malířka Martina Špinková a lékař a filozof Štěpán Špinka.

„Vybaví se mi, jak jednoho únorového večera roku 2001 po přednášce Štěpána Špinky na téma ,Kdo jsme a kam kráčíme‘ stojím na ulici spolu s Marií Goldmannovou a stěžujeme si Martině a Štěpánovi Špinkovým, jak se nám nedaří poskytovat kvalitní individuální multidisciplinární paliativní péči. A jak Štěpán řekne: ,To si budete muset založit svůj hospic…‘,“ vzpomíná Alžběta Marková, tehdy ještě Mišoňová, jedna ze zakladatelek Cesty domů.

2006–2010

V roce 2006 měla Cesta domů za sebou pět let fungování a slavila své první půlkulatiny. Radovali jsme se z toho, že jsme za uplynulých pět let byli schopni postarat se o několik set pacientů a jejich rodin a že se téma důstojného umírání v domácím prostředí dostalo k veřejnosti. Poděkování za to patří nejen zaměstnancům, ale i dobrovolníkům, kterých stále přibývalo.

„Dobrovolníci přinášejí pomoc, úlevu a pokoj, jsou zosobněním cennosti času našeho života. Ročně darují Cestě domů několik tisíc hodin práce. Zajímavé je, že je mezi nimi mnoho mladých lidí, věkový průměr je méně než 40 let. To je velký rozdíl od zahraničí, tam jsou dobrovolníci v hospici spíše v důchodovém věku,“ vyzdvihuje Martina Špinková.

2011–2015

Měli jsme za sebou deset let činnosti a před sebou nové plány. Z Cesty domů se stala uznávaná profesionální organizace. Už jsme pro některé lidi nebyli jen parta nadšenců, která propaguje umírání ve vlastní posteli (tedy většinou v té polohovací, vypůjčené od nás), ale dokázali jsme, že důstojně umírat v domácím prostředí jde.

„V Cestě domů a kolem ní jsem mohla jít a pracovat se spoustou lidí a bylo to s nimi moc dobré. Každý den se člověk něčemu diví a něco nevšedního objevuje. Jsem vděčná, že přes všechnu úřednickou a někdy absurdní probojovávací práci jsem směla být s lidmi v tak důležitých chvílích a plaše se dotýkat hranic života a smrti, času a věčnosti, smyslu a marnosti,“ shrnula to Martina Špinková ve sborníku k 10. výročí.

2016–2020

Čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu se členové našeho multiprofesního týmu – lékaři, sestry, psychosociální pracovníci, duchovní, odlehčovací asistenti, poradenští pracovníci, pracovníci půjčovny a vyškolení dobrovolníci – starali a starají o klienty v jejich domácím prostředí. Zní to jako samozřejmost, ale byla a je za tím spousta práce a úsilí. Po tolika letech činnosti už měla Cesta domů naprosto profesionálně propracované metody, aby mohla co nejlépe posloužit těm, kdo ji potřebovali.

Velmi nás těšily dopisy, které jsme dostávali od rodinných příslušníků našich klientů. Po šedesáti letech společného života odcházel například manžel paní Jírové, která nám později napsala: „Děkujeme za perfektní přístup jak k mému manželovi, tak i ke mně. V nejtěžších chvílích mého života jste mi pomohli alespoň částečně se vyrovnat s touto nenahraditelnou ztrátou a zároveň jste mi pomohli i při zařizování všech úředních nezbytností, a to jak radou, tak praktickou pomocí. Pomoc byla poskytována bez ohledu na denní či noční dobu, vždy ohleduplně a ochotně…“

2021

Rok 2020 byl pro každého z nás hodně zvláštní. Poznali jsme covid-19. Mnozí si uvědomili, že pevné zdraví není běžná záležitost, a dokonce že i smrt do našich každodenních životů patří. Možná i to se odrazilo ve výsledcích reprezentativního výzkumu, kterým jsme zjišťovali, jak k tématu smrti a umírání přistupují české školy.

Jeho závěry už známe a chceme je využít pro další rozvoj našich osvětových aktivit k široké veřejnosti, především pak dětem a rodině. Protože se stále snažíme měnit cesty…

Jestli máme důvod k oslavě, tak jistě ne proto, abychom se konejšili sebespokojeností. Těší mě, že se tolik dobrého podařilo, ale ještě větší radost mám z toho, že můžeme a máme chuť jít dál. Mgr. Ruth Šormová, ředitelka Cesty domů