Útok na bezbranné studenty a vyučující v prostředí školy. V naší zemi bezprecedentní násilí, kterému nemůžeme porozumět, i kdybychom chtěli. Přesto má velký smysl o něm mluvit, mluvit spolu a mluvit s dětmi. Na co si dávat v komunikaci s dětmi o násilí pozor a co může naopak pomoci, radí klinický psycholog a psychoterapeut Pavel Král.
Z brožury pro pedagogy chystané k publikování v našem nakladatelství uvolňujeme text klinického psychologa a psychoterapeuta PhDr. Pavla Krále, Ph.D. nabízející podporu všem, které čekají náročné rozhovory (nejen) s dětmi v souvislosti s událostmi na konci minulého roku. Na konci článku připojujeme i seznam zdrojů, kde hledat pomoc.
Jak mluvit (nejen) s dětmi o násilí
Konverzace
Zeptejte se, co děti o situaci vědí. Většina dětí a dospívajících školního věku slyšela něco z médií, sociálních sítí, od učitelů nebo vrstevníků. Buďte si ale jisti, že děti vědí více, než tušíte.
Nepředpokládejte, že víte, co si děti myslí nebo co cítí. Zeptejte se, jak se cítí v souvislosti s tím, co se děje, a reagujte na obavy, které mají. Pamatujte, že jejich starosti a pocity nemusejí být vůbec shodné s tím, co si myslíte sami. Nezpochybňujte pocity, které s vámi děti sdílejí. Když to uděláte, nebudou o nich mluvit.
Počítejte s tím, že si nevystačíte s jedním „povídáním“. Spolu s vývojem situace přicházejí děti s novými otázkami. Zkuste si také průběžně „zjišťovat“, jak na tom děti jsou. Potřebují cítit, že jste otevřeni a připraveni mluvit s nimi o těžkých věcech. Potřebují mít jistotu, že se o vás mohou opřít.
Nedorozumění
Pozorně poslouchejte a citlivě pokládejte otázky, abyste zjistili, nakolik děti situaci správně rozumí. Mohou si myslet, že jsou ohroženy věcmi, kterými ve skutečnosti ohroženy nejsou.
Různé informace, pohledy z „různých perspektiv“, ale i dezinformace jsou běžným jevem. Děti ale mezi nimi jen obtížně rozlišují. Pokuste se uvést na pravou míru všechny dezinformace, které děti slyšely. Se staršími diskutujte klidně i o složitých tématech.
Situace může být matoucí pro všechny. Učte děti rozpoznat důvěryhodné zdroje a sami je také sledujte. Zvětší to tak vaši „kompetentnost“ v očích dětí. Pokud si nejste jisti odpovědí, je to úplně v pořádku, nikdo neví všechno. Dětem to řekněte a můžete je klidně zapojit do hledání odpovědi.
Kontext
- Mladší děti mohou mít strach o svou vlastní bezpečnost. Diskutujte s nimi o tom, kde hrozí nebezpečí a kde jsou ony. Ujistěte je, že jejich vlastní prostředí je bezpečné.
Rozhovory dospělých
Při diskusích o násilí buďte před malými dětmi ještě ostražitější než obvykle. Děti slyší všechno a hrozí, že něčemu dobře neporozumí, něco zkreslí. To je ve svém důsledku může děsit víc, než je nutné.
Dávejte si pozor i na tón, kterým mluvíte. Strach či vztek děti v hovoru velmi dobře vycítí. Jakkoliv je to těžké, zkuste být co nejklidnější.
Dejte si pozor nejen na téma násilí jako takové, ale i na ostatní témata – třeba na obavy z průběhu vyšetřování nebo své hodnocení práce policie. I to může děti zúzkostnit.
Média
Mediální obraz násilí a všeho, co s ní souvisí, rozruší i dospělého, natož děti všech věkových skupin.
Čím více času děti tráví sledováním zpravodajství o násilné události, tím je pravděpodobnější, že budou rozrušené. Pokud mají už tak nějaké potíže, je dopad o to horší.
Velmi malé děti nemusejí pochopit, že se událost děje „daleko“.
Čím mladší dítě, tím méně by mělo média sledovat, předškolní vůbec. Totéž je třeba hlídat i u sociálních sítí. Tam je třeba navíc hlídat obsah toho, co děti na sítě dávají a co sdílejí.
Resilience
Pocit spojení a sdílení zvyšuje odolnost. Rodiny i školní a jiné kolektivy mohou profitovat z toho, že tráví víc času spolu. To s sebou nese větší pravděpodobnost vzájemné podpory.
Najděte něco, co můžete udělat konkrétního (charita, finanční sbírky, podpora někoho, ale i hlubší studium problematiky) a udělejte to.
Udržujte pravidelnost a režim. Obojí má potenciál uklidnit, chaos přesně naopak.
Stres může zhoršovat chování, pozornost, koncentraci, spánek… Pokud se něco takového objeví, buďte trpěliví. Případně vyhledejte odbornou pomoc.
PhDr. Pavel Král, Ph.D. je vedoucím Katedry klinické psychologie při Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, klinický psycholog a psychoterapeut. Má mimo jiné zkušenosti z práce psychologa v zahraničních armádních misích.
Text „Jak mluvit s dětmi (nejen) o násilí“ byl aktualizován z původního textu Pavla Krále „Jak mluvit s dětmi (nejen) o válce“, který je součástí připravované publikace nakladatelství Cesta domů „Je smrt školou povinná...?!“. Pokud máte o publikaci zájem, můžete si ji předobjednat vyplněním formuláře, k zaslání bude na jaře 2024. Publikace bude díky podpoře Nadace OSF v programu Active Citizens Fund zdarma. Publikace je jedním z výstupů víceletého projektu s názvem Je smrt školou povinná? – téma závěru života v českých školách.
Ze stejné publikace uvolňujeme také redakčně zkrácený rozhovor s psychoterapeutkou Terezou Olivovou z Poradny Vigvam O smrti se nikdo nebaví rád.
Cesta domů se dlouhodobě snaží přispět ke zlepšení informovanosti v české společnosti o umírání, smrti a péči o umírající. Vydáváme publikace pro odborníky i laiky, pro lidi na konci života i pečující, ale i pro děti a jejich rodiče, studenty a učitele. Pedagogům a všem, kdo chtějí otevřít téma smrti a umírání s dětmi, nabízíme řadu podpůrných materiálů.