O smrti se nikdo nebaví rád

O smrti se nikdo nebaví rád, a zvlášť s dětmi nám to připadá těžké. Mnozí učitelé připouštějí, že často nevědí, jak na to. Jsou ale situace, kdy smrt zasáhne zcela nečekaně a brutálně do veřejného prostoru, a najednou není z obávaného tématu úniku. A co teprve, když se úmrtí konkrétního žáka dotkne školy napřímo?

Rozhovor s psychoterapeutkou Terezou Olivovou z pražské neziskové organizace Poradna Vigvam vedla Lucie Kocurová na jaře roku 2023. Přinášíme jej nyní redakčně zkrácený. Celý text najdete v připravované publikaci pro pedagogy a všechny, kdo pracují s dětmi. Díky podpoře Nadace OSF v programu Active Citizens Fund si ji můžete předobjednat zdarma vyplněním formuláře. K rozeslání bude v nadcházejících měsících. Publikace je jedním z výstupů víceletého projektu s názvem Je smrt školou povinná? – téma závěru života v českých školách.

Říkáte, že by se o tématu smrti mělo ve školách mluvit již na preventivní úrovni, využít příležitosti, třeba když na okně uschne kytka nebo zemře někdo veřejně známý. Proč je to tak důležité?

Jedna rovina je, že je to téma, které prostě patří k životu. Nelze se mu vyhnout. Ale pak je tu ještě druhá rovina. Máme za sebou covidové roky, teď je válka na Ukrajině, a tak je téma smrti ve společnosti silně přítomné. Škola, která ho má zpracované na preventivní úrovni, kdy se ještě nikomu nic neděje, je na tom mnohem lépe než ostatní ve chvíli, kdy se něco opravdu stane.

Děti i pedagogové už mají reálnou zkušenost, že spolu mohou mluvit i o tématech, která nejsou lehká a příjemná, mohou mít různé názory, je v pořádku projevovat své emoce. Když pak například někomu ze třídy zemře blízký člověk, už mají zkušenost, že o tom jde mluvit. Mohou se svěřit a čerpat od sebe vzájemně podporu. A to osobně považuji za ohromně důležitou a zdrojovou životní zkušenost.

Měla by škola mít dopředu nějaký plán, co dělat, když zemře někdo, kdo patřil do školy?

Školy obecně mají povinnost mít vytvořené krizové plány na různé situace, nicméně nejsou definované konkrétní oblasti, na které se mají vztahovat. Školy je tedy zpravidla vytvářejí na nejčastější možné situace, jako třeba úraz dítěte nebo projevy šikany. Pro úmrtí je zpravidla vytvořené nemívají, čemuž rozumím, protože to asi nelze považovat za častou situaci. Nicméně když už nastane, je velmi emocionálně náročná, a proto může být užitečné mít jasný postup. Doporučovala bych mít vytvořený plán pro situaci, kdy zemře někdo blízký dítěte, a pro situaci, kdy zemře někdo, kdo do školy patřil – ať už dítě, nebo dospělý. Velmi specificky náročnou a komplikovanou situací pak může být, když zemře dítě na školní akci. V tomto postupu je třeba neopomenout i komunikaci školy směrem k veřejnosti, médiím, policii a dalším.

Může takovou náročnou situaci, kdy dětem zemře spolužák, škola zvládnout vlastními silami?

Je to náročné, ale jde to. Celá situace je výrazně těžší, protože ve chvíli, kdy zemře někdo ze školního kolektivu, i z pedagogů jsou náhle pozůstalí. Což znamená, že také potřebují péči a podporu. Z toho, jak pedagogy ze své praxe zažívám, mám pocit, že se často dokáží „kousnout“, zpevnit se pro třídu a postarat se o žáky a o to, co aktuálně hoří. A své potřeby a pocity odsouvají až na někdy jindy. Moc bych jim přála, aby sami sobě věnovali stejnou péči a pozornost, jakou věnují svým žákům.

Jak pracovat s učiteli, aby se se situací kolem úmrtí ve škole dokázali nějak vyrovnat a nezapomínali sami na sebe?

Zemře-li dítě, které do školy patřilo, tak je to potřeba říct všem a se všemi o tom promluvit, nějak s nimi pracovat, nabídnout jim podporu. Ať už emoční, že o tom můžou mluvit, nebo i tu informační ve smyslu – co teď s tím můžete dělat, co můžete očekávat? Protože někoho uklidňují informace; uklidní ho, že má jasný postup, jak bude pracovat se třídou. Někoho jiného uklidní to, že nejprve prožije své vlastní emoce. Na to by měl myslet ten, kdo je styčnou osobou, která ve škole celou situaci koordinuje, ať už je to ředitel nebo třeba školní psycholog. I na tyto lidi je potřeba myslet a měli by si zahrnout do plánu nějakou sebepéči.

Co určitě nedělat? Jakého chování se rozhodně vyvarovat?

Především před tématem smrti nezavírat oči, protože tady prostě je. Když se mu budeme vyhýbat, tak riskujeme, i když u každé věkové skupiny trochu jinak. U malých, školkových a prvostupňových dětí je potřeba myslet na to, že jsou velmi egocentrické v rámci svého vývoje. Ony mají pocit, že jsou důvod, proč se děje všechno na světě, a proto mohou mít pocity viny, že situaci nějak způsobily. Takže když s malými dětmi o smrti nemluvíme, vzniká nebezpečí, že mohou mít silné a neadekvátní pocity viny. Vystavujeme je riziku vytvoření špatné kauzality.

Starší děti zase zpravidla potřebují pomoct se svými emocemi a potřebami a může být rizikové, když v tomto procesu nemají dobrého partnera a průvodce. Už si umějí vyhledávat informace samy, ale jejich zdroje nemusejí být kvalitní a můžou mít leckdy opačný efekt. A u dospívajících je obecně velmi snadné s nimi ztratit kontakt. Ale oni jsou zrovna v tak ohromně křehké životní fázi, že je pro ně moc důležité někde mít svou kotvu a prostor, kde mohou nad světem přemýšlet a hledat v něm své místo.

Často je naše tendence s dětmi o smrti nemluvit a vyhýbat se jí motivována tím, že chceme děti chránit a nevystavovat je těžkému tématu. Ale ony ho žijí. A potřebují pravdivé informace a přítomnost dospělého, který je pro ně oporou. Když si říkáme – je na to ještě malý, nebudu mu kazit radostné dětství, tak dítě izolujeme, vytváříme mezi námi a dítětem vzdálenost. Ale děti mají tykadla a vědí, že se něco děje. Jsou nejlepší pozorovatelé, ale nejhorší interpreti. Všechno vidí, ale dají si to do špatných souvislostí. A snaha jim neublížit může být nakonec poškozující.