„Kniha vyniká tím, že je univerzálně použitelná ve všech situacích. Naslouchej je ultimátní heslo, ať už je téma rozhovoru jakkoli lehké nebo těžké,“ říká redaktorka Štěpánka Ryšavá o nové knize britské lékařky Kathryn Mannix.
Jak na vás nová kniha Kathryn Mannix Naslouchej na první přečtení zapůsobila?
Knížky k nám, jak všichni víme, přicházejí různě. Dostaneme je darem, kupujeme je podle dobrých recenzí, podle doporučení kamaráda, podle textu na záložce, podle nápadité obálky, podle autora. Mně se moc líbila autorčina první knížka Máme konec na paměti?. Když jsem si přečetla Naslouchej, řekla jsem si: autorka otočila list – a je to taky dobré. Hrome, je to moc dobré, i když z jiného soudku.
Kniha pěkně zapadá do naší produkce – do jejího širšího rámce. Není úzce paliativní, jako byla ta první, je to ale moc dobrá kniha o lidech a vztazích a ukazuje, jak navázat kontakt, jak spolu mluvit, aby to nebyly jen dva simultánní monology… Jak lidem naslouchat, abychom je pochopili. Vyniká tím, že je univerzálně použitelná ve všech situacích. „Naslouchej“ je ultimátní heslo, ať už je téma rozhovoru jakkoli lehké nebo těžké.
Více o knize Máme konec na paměti?
V recenzi listu The Guardian se píše, že je to kniha o sebepoznání, která pomáhá objevit nástroje, jež už v sobě máme, a čtení přirovnává k dlouhému a přínosnému rozhovoru s opravdu dobrým přítelem. Vidíte to také tak?
Že se v knize čtenář najde, „sebepozná“, s tím souhlasím. Osobně jsem se našla v pozici toho, kdo často víc mluví, než naslouchá, a často řekne, byť v dobrém úmyslu, něco nevhodného. Autorka je ale laskavá: povzbudí nás k tomu, abychom opravdu naslouchali zítra, když jsme to zpackali dnes. A podepsala bych, že díky knize můžeme sami v sobě nově objevit nástroje pro dobrý rozhovor a opatrně se učit s nimi zacházet. Z autorky mám podobný dojem jako recenzent: s touhle paní bych se moc ráda osobně přátelila.
Pro trémisty, kteří se už předem děsí vlastní neschopnosti, je tu autorčina univerzální rada: Především zapomeň na mluvení.
Pro jakého čtenáře kniha je?
Myslím, že není pro každého – jako ostatně žádná kniha na světě. Nebude pro ty, kteří rozhovory radši udržují v povrchových vrstvách zdvořilostní konverzace. Ale pro lidi, kteří sice vrozenou citlivost nemají, ale přesto se chtějí učit bližním naslouchat, pro ty ta kniha je: nenutí, ale pobízí, abychom šli blíž, krok po kroku, protože to stojí za to.
Mannix připodobňuje citlivý rozhovor k tanci; to je jistě trefný obraz, ale mě tím straší, protože jsem totální dřevo a taneční antitalent. A tak taneční pasáže v klidu přeskočím a radši se začtu do historek a příběhů. A pro trémisty, kteří se už předem děsí vlastní neschopnosti, je tu autorčina univerzální rada: Především zapomeň na mluvení. Není třeba nic říkat. Chceš naslouchat. Naslouchat, abys porozuměl.
Co vás jako čtenářku zaujalo nejvíc?
Nejvíc mě potěšila historka o Leonii, mladé dívce s těžkou poruchou štítné žlázy, a o zkušené primářce, která se od ní pouhým nasloucháním a pomocí tří čtyř otázek dozvěděla, jakou krizi prožívá a čeho se strašně bojí. A Mannix, tehdy mladá a nezkušená doktorka, sebekriticky uznává: Věděla jsem o své pacientce úplně všechno včetně čísla bot, věděla jsem, co jí je – ale netušila jsem, co ji trápí.
V knize ale nechybí ani humor, třeba tragikomická ukázka telefonického „rozhovoru“ mezi čerstvou vdovou Valerií a pracovnicí pojišťovny Maxine. Když Maxine, přesně podle firemních instrukcí, vyzvídá, jestli je Valerie „slečna, nebo paní“, a na Valeriinu váhavou odpověď, že jí právě zemřel manžel, reaguje „Tak to jste pořád paní. Jak vám mohu pomoci?“, člověku tuhne smích na rtech.
Autorka se hlásí k psychoterapeutickému směru kognitivně-behaviorální terapie.
Na co nového se mohou těšit čtenáři, kteří znají Máme konec na paměti?
První je, řekla bych, poučenou a laskavou „čítankou z paliativní péče pro laiky“. Druhá pak poučenou a laskavou „univerzální učebnicí naslouchání druhému člověku“. Už v první knize se autorka, paliativní lékařka, hlásí k psychoterapeutickému směru kognitivně-behaviorální terapie a s některými pacienty pracuje právě pomocí technik KBT. Druhá kniha pak otevřeně z tohoto směru vychází.
I když většina příběhů v druhé knize nesouvisí s koncem života, přece autorka svou hlavní profesi nezapře. Příkladem je propracovaný systém nácviku komunikačních dovedností pro zdravotní personál, zaměřený speciálně na nesnadné rozhovory. Vznikl v těžké covidové době, kdy i mladí a nezkušení zdravotníci přicházeli denně do styku s desítkami umírajících lidí a museli příbuzným sdělovat špatné zprávy, vždycky v roušce, často i po telefonu. Ukázalo se, že dobře vystavěný a citlivě vedený rozhovor je důležitou součástí dobré praxe – a že jeho jádrem a podstatou je právě umění naslouchat.
Jak probíhala práce na českém překladu?
Bylo moc pěkné zažívat porozumění mezi autorkou a překladatelkou Zorou Freiovou. Moc si vážím jejího rozhledu, umění překladu, vnímání předlohy a její dokonalé češtiny.
Licenční smlouvu jsme začali vyjednávat velmi brzy, ještě v době, kdy Mannix knihu dopisovala, a hned jsme se ujišťovali, že Zora Freiová, která překládala Máme konec na paměti?, bude mít čas a chuť překládat i druhou knihu.
Rukopis nás potom překvapil svou ne-paliativností a zároveň okouzlil svou univerzalitou. Během práce jsme si s překladatelkou mockrát vyměnily potěšené poznámky – autorčin pohled na to, jak je důležité pečovat o vztahy mezi lidmi, je nám oběma blízký.
Ptala se Linda Tichotová Fryčová