Příběh nové budovy Cesty domů

Když pan K. kontaktoval před pěti lety ředitele Cesty domů s nabídkou „větší částky korun“ s přáním, aby za ně Cesta domů vytvořila něco trvalého, nikdo nevěděl, že se začíná odvíjet příběh, na jehož konci vznikne nové rozsáhlé centrum v pražské Michli, kam by se v první polovině roku 2019 měla přesunout celá organizace.

Budova by zároveň měla sloužit jako vzdělávací centrum pro lékaře specializující se na paliativní péči a k tomu nabízet několik lůžek pro pacienty v režimu, který je dosud známý jen v zahraničí.

„Pokládali mě za blázna,“ vzpomíná tichý, nenápadný muž na první kontakt s Cestou domů. Peníze, konkrétně 60 milionů korun, zdědil po svém strýci a tetě, kteří po roce 1989 zrestituovali řadu domů a zámeček v hlavním městě. Když se strýc v roce 2007 dozvěděl, že má rakovinu v posledním stadiu, žil už sám, jeho manželka zemřela rok předtím. Jeho synovec pan K. se rozhodl, že se o něj bude starat doma a s pomocí Cesty domů strýc skutečně dožil ve svém bytě. „Cesta domů nám tehdy obrovsky pomohla, měl jsem s nimi tu nejlepší zkušenost,“ vzpomíná pan K., který o strýce pečoval společně se strýcovým sousedem a také jeho dlouholetou přítelkyní. I strýc byl se službami organizace spokojen a vyjádřil přání, aby peníze posloužily právě na poli hospicové péče.

Hledání

„Začátek byl krutý, strýc chtěl nadaci, ale to jsem si rychle rozmyslel, byl by to strašný úřad,“ vzpomíná pan K. Poté začalo jednání s ředitelem Cesty domů Markem Uhlířem a následně hledání domu nebo pozemku pro něj, kam by se vešlo zázemí pro přímou péči a administrativu i pro vzdělávací instituci. Hledání bylo důkladné, ale neúspěšné, až do náhodného setkání s Matějem Lejsalem, ředitelem Domova Sue Ryder, který Marka Uhlíře seznámil s hrubou stavbou původně zamýšleného lůžkového zařízení pro pacienty s alzheimerovskou symptomatikou. Dům s podlahovou plochou kolem 1200 metrů čtverečních se nacházel v Michli, v těsné blízkosti Domova Sue Ryder a byl koncipován pro 45 pacientů. Zůstal nedostavěn, protože se v průběhu let ohnisko zájmu zařízení přesunulo z lůžkové péče na péči domácí, resp. na osobní asistenci lidem s demencí v jejich vlastních domovech.

„Ten dům byl dar z nebe,“ vzpomíná pan K. Stejně tak Marek Uhlíř byl nadšen budovou nacházející se v zeleni vedle potoka Botiče, v místě, které je vzdáleno 15 minut MHD z centra města a v budoucnu se pravděpodobně samo centrem stane. „Vzal nás za srdce,“ říká. „Bylo důležité, aby to byl dům, který budou mít jeho uživatelé rádi.“ To rozhodlo, přes některé zjevné nedostatky stavby, která započala krátce po přelomu tisíciletí a vlivem financování, často z dotací, byla kvalita různých prvků střídavá.

Vizualizace původního Pavilonu pro pacienty trpící syndromem demence | Domov Sue Ryder

Překážky

Domov Sue Ryder vstřícně odprodal budovu za nižší než tržní cenu, ale se zamýšlenou rekonstrukcí se muselo počkat dalších téměř 5 let. „Nikdo nečekal, včetně architektů a stavařů, které jsme najali na projekt přestavby, že dům, který má vydané a platné stavební povolení a stojí jeho hrubá stavba, by bylo administrativně náročné dostavět. Kdybychom tušili, jak náročné to bude, přistoupili bychom k tomu v začátku, jako bychom stavěli nový dům a museli sehnat veškerá stavební povolení,“ vzpomíná Marek Uhlíř.

Od doby vydání původního stavebního povolení se změnily legislativní podmínky, změnily se mj. vztahy na parcelách, které jsou okolo stavby, ukázalo se, že samotná stavební parcela je špatně vyměřená. „Z původních 12 vyjadřovacích institucí, které jsme měly předepsané od stavebního úřadu pro získání stanoviska, nakonec bylo 48. Mezitím propadla platnost původních 12 razítek… Byla to kombinace úřední nepružnosti s naší, v dobré víře, neznalostí, že dům, který už má dveře, okna, střechu, nemůže být těžké dostavět,“ dodává Marek Uhlíř.

V duchu Cesty domů

Na přípravě projektu se za Cestu domů v rámci své pomoci této organizaci podílela architektka Alena Uhlířová, která měla zkušenost již s přípravou stávajících prostor organizace na Floře. „Bylo potřeba stavbu dispozičně a funkčně přepracovat pro potřeby Cesty domů, což pro projekční kancelář nebylo tak jednoduché, protože provoz a fungování organizace je poměrně specifický. Dům je funkčně rozdělen na tři základní oblasti: kanceláře a poradnu v přízemí a na dva nové celky v patře – jeden může sloužit jako přednášková místnost se zázemím několika kanceláří pro paliativní medicínu, druhý jako možnost hospicové péče se čtyřmi pokoji s lůžky a vybavením. Oba tyto celky mají i samostatné vstupy venkovním schodištěm, aby se jejich provoz nekřížil s vlastním provozem Cesty domů,“ vysvětluje architektka.

Prostředí přizpůsobuje „duchu Cesty domů“ tak, aby bylo vstřícné a přívětivé pro klienty, kteří přicházejí do poradny v obtížné situaci. „Nemůže působit jako v moderní firmě s neosobním chladným, i když designovým vybavením. To platí i pro zaměstnance, kteří mají velmi vyčerpávající práci a o své prostředí se starají,“ dodává. Za velkou devizu považuje prostornou terasu a zahradu, která umožní pobyt venku jak pracovníkům, tak i klientům v hospicové části.

Lůžka na půl cesty

Čtyři jednolůžkové pokoje mají inspiraci v zahraničních modelech, kdy mobilní hospic kromě toho, že poskytuje lidem péči v jejich vlastní domácnosti, má možnost „lůžek na půl cesty“. Tu využijí nejčastěji lidé, kteří by si rádi vzali svého umírajícího blízkého domů, ale nejsou si jisti, že péči zvládnou a měli by chuť si ji nejdříve vyzkoušet v bezpečném prostředí, s neustálou přítomností zdravotníků. Stejně tak mohou lůžka posloužit pacientům, kteří v domácí péči jsou, ale jejich rodina je vyčerpaná, případně se pacientovy příznaky zhoršují a spolu s rodinou se sem může přesunout namísto akutního převozu do nemocnice.

Pro takový provoz zatím neexistuje odpovídající úhrada ze zdravotního pojištění. „To by ale nemělo být překážkou strategického uvažování. Čtyři lůžka jsme připravili tak, že ve chvíli, kdy se podaří tomu dát finanční model, bude možné provoz spustit velmi rychle. Bude tam nachystané všechno zázemí, rozvody, sesterna s bezbariérovými přístupy, koupelny; tak, aby se lusknutím prstu dala zprovoznit lůžková stanice domácího hospice,“ plánuje Marek Uhlíř.

Vizualizace Paliativního centra

Překvapení na stavbě

Po získání všech povolení vstoupil v roce 2017 do procesu zhotovitel stavby, firma OB-LIGO, jejíž majitel Pavel Oktábec hovoří o projektu paliativního centra jako o výjimečném z hlediska účelu: „Bylo nám blízké se na projektu spolupodílet. Je to jedna z nejsmysluplnějších věcí, které jsme kdy měli možnost dělat,“ říká. Nezastírá, že raději pracuje na novostavbě, ale rekonstrukci 15 let starého domu označuje ve shodě se stavbyvedoucím jako technickou výzvu a zábavnější stavění s prvky překvapení a improvizace. Stavba probíhá dle plánovaného harmonogramu a stavitel si chválí spolupráci s týmem Cesty domů, která je klíčová i vzhledem ke způsobu financování a nutnosti dodržení rozpočtu.

„Myslel jsem, že vše půjde rychle, ale nešlo, je to velmi složitá věc. Teď už věřím, že se blížíme ke zdárnému konci,“ říká pan K. během jednoho z kontrolních dnů na stavbě, kterých se v pravidelných intervalech zúčastňuje. Osobně vybral hodiny na věžičku budovy, další rozhodnutí nechává na odbornících. Klade stále důraz na to, že jde o peníze jeho příbuzných: „Já jsem v tom naprosto nevinně. Budovali to 15 let, potom oba zemřeli. Co s tím – je třeba to v něco proměnit, co bych s tím dělal,“ říká. „Tohle tu stále moc chybí. Vítám, že se tu budou lidé i školit. Mám z toho radost. Umírání je tabu, které čeká na každého z nás. Ale tady je okamžik pravdy, nikde jinde,“ uzavírá.

text a foto: Linda Tichotová Fryčová

Všechno důležité vám pošleme

Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Archiv Kaleidoskopů