V roce dosažení pomyslné dospělosti se Cesta domů přestěhovala do vlastního domu a dostala příležitost k rozvoji díky velkorysému daru z pozůstalosti a rozmanité podpoře mnoha dárců a příznivců.
Nejvýznamnější událostí roku 2019 v Cestě domů – organizačně, finančně, s dopadem do všech oblastí naší činnosti – bylo bezpochyby dokončení stavby nového sídla v Michli, její vybavení, přestěhování a zabydlení. A s tím související rozvoj služeb, pro který nám nové zázemí poskytuje prostor: otevření vzdělávacího centra, rozšíření nabídky podpůrných služeb, otevření kamenné ambulance paliativní a podpůrné péče, nové prostory specializované knihovny, příprava pokojů a společného zázemí pro novou službu odlehčovacích pobytů, ale i realizace zahrady u domu. Příležitosti k rozvoji a růstu jsme se snažili poctivě využít a zároveň k nim přistupovat s uvědoměním, že nic z toho by nebylo možné bez různorodé podpory našich dárců a unikátního daru z pozůstalosti po Heleně a Josefovi Kočvarových, na nějž upomíná i deska na domě a název nové ulice, ve které dům stojí. Individuální dárci nám v loňském roce v součtu věnovali 12,5 milionu korun, firemní dárci více než 4 miliony. Děkujeme!
Vedle přelomových událostí a milníků pro rozvoj služeb Cesty domů jsme se ale věnovali i „běžným“ činnostem – postarali jsme se o 337 pacientů (z toho 12 dětských) v hospicové péči a 229 jich prošlo ambulancí paliativní a podpůrné péče. Odlehčovací služby jsme poskytli 117 klientům. Kolegové v poradně a podpůrném týmu poskytli dohromady více než pět tisíc konzultací rodinám našich pacientů i klientům z řad veřejnosti v nelehké době po oznámení nepříznivé diagnózy, v době péče o těžce nemocné a umírající blízké i v době truchlení. Půjčovali jsme kompenzační pomůcky hospicovým pacientům i veřejnosti. Na veškerých službách i dalších aktivitách Cesty domů se různou měrou podílela více než stovka dobrovolníků, jejichž pomoc je pro nás nepostradatelná a velmi si jí vážíme.
Dosah naší činnosti ve službách přímé péče jsme se snažili zvyšovat aktivitami na poli vzdělávání, osvěty a komunikace o smrti a umírání. Na webu Cestadomů.cz jsme pro ně vytvořili nový přehledný prostor a v něm třeba i katalog vzorových hodin pro pedagogy, které by jim měly pomoci v debatě s žáky a studenty o nelehkých tématech. Pokračovali jsme v provozu a rozvoji poradenského portálu Umírání.cz, který navštíví denně téměř 1 400 lidí a hledá na něm informace, rady či sdílení v těžké životní situaci. Počet dotazů zodpovězených během roku v internetové poradně přesáhl 700. Na portálu Umírání.cz jsme také uveřejnili 10 původních článků – zejména rozhovorů s profesionály paliativní medicíny i s pečujícími o umírající blízké, kteří se podělili o svou zkušenost. Novou podobu jsme dali webovým stránkám eVzpomínky.cz, virtuálnímu pietnímu místu, kde je možné veřejně sdílet vzpomínky na své blízké zemřelé. V našem nakladatelství jsme vydali 6 nových publikací: knih pro děti, překladů zahraniční literatury i původních titulů od autorů spojených s Cestou domů. Stejný byl počet reedic a dalších vydání. Sdíleli jsme svoje zkušenosti a znalosti se stážisty, účastníky seminářů u nás i na přednáškách mimo Cestu domů, odborně jsme vedli další hospice v rámci rozvojového projektu. Účastnili jsme se světového kongresu paliativní medicíny v Berlíně i národní konference stejného oboru v Olomouci.
Uspořádali jsme koncert u příležitosti Světového dne hospicové a paliativní péče a benefiční aukci uměleckých děl, která se letos vydražila za rekordních 2 236 538 Kč. Provozovali jsme dva dobročinné obchody, ale zavřeli jsme naší dobročinnou kavárnu, jejíž provoz byl finančně náročný a s pokorou jsme vyhodnotili, že spoustu služeb umíme, ale některé je třeba přenechat jiným.
Děkujeme, že jste u toho s námi.
Medailon Heleny Kočvarové
Cesta domů mohla zakoupit a dostavět dům v pražské Michli především díky velkorysému daru z pozůstalosti po ženě, na jejíž počest byla pojmenována ulice, ve které dům stojí.
Helena Kočvarová se narodila do rodiny významného pražského advokáta JUDr. Karla Lohra 5. prosince 1942. Kmotrou jí byla vdova po řediteli Škodových závodů Zdeňka Havránková; ta své kmotřence odkázala usedlost Hadovka v Praze 6. Těsně před komunistickým převratem v roce 1948 pronajala paní Havránková zámeček kanadskému velvyslanectví. Po její smrti skutečně majetek přešel do vlastnictví tehdy nezletilé Heleny Lohrové, a přestože byl veškerý její majetek v padesátých letech znárodněn, budovu mělo nadále v pronájmu kanadské velvyslanectví.
Karel Lohr se znárodněním majetku své nezletilé dcery nesouhlasil, za což byl odsouzen a vězněn, Helena nesměla studovat na vysoké škole. Když po roce 1989 usedlost získala v restituci zpět, rozhodla se společně se svým manželem, inženýrem Josefem Kočvarou, Hadovku zrekonstruovat, poté prodat a ze získaných prostředků podpořit ty nejpotřebnější.
Úplnému naplnění plánů zabránila vážná nemoc a předčasné úmrtí Heleny Kočvarové v roce 2006. Nepodařilo se to ani jejímu manželovi, který zemřel rok nato. Profesionální péče, kterou mu Cesta domů poskytla na sklonku jeho života, i přání, jež jeho žena projevila ještě za svého života, měly významný vliv na rozhodnutí jeho dědice věnovat prostředky získané z pozůstalosti Heleny Kočvarové na vybudování nového paliativního centra Cesty domů. Stalo se tak nezištně, ve vší skromnosti a bez jakékoli publicity.