„Řízení ekonomiky v nezisku má svá specifika, ale základní principy jsou stejné jako v komerčních firmách,“ říká nová finanční ředitelka Cesty domů

Jana Tonová řídí od podzimu 2020 finance Cesty domů. Předtím se 20 let pohybovala ve vrcholovém managementu velkých komerčních firem.

Ing. Jana Tonová, vedoucí ekonomiky a financí Cesty domů

Na začátku 90. let jsi absolvovala Vysokou školu ekonomickou, po vzoru své rodiny, jak říkáš. Jaké byly tvé první profesní krůčky?

To je pravda, u nás byli všichni technici nebo ekonomové. Po škole jsem začínala na finančním úřadě, kde pracovala moje maminka, a moc se mi tam líbilo. Dostalo se mi hlubokého proškolení a získala jsem intenzivní vztah k daním. Ale pak jsem šla na mateřskou a tím moje éra na úřadech skončila.

Přestěhovali jste se do Neratovic a Neratovice rovná se Spolana…

Říkala jsem si tehdy: budu dělat cokoli, ale do Spolany mě nikdo nedostane. Jenže hledali účetního metodika a já jsem účetnictví vystudovala. Práce, kterou nabízeli, se pro mě náramně hodila, byla by škoda to nevzít. Tím jsem začala svou kariéru ve výrobních firmách.

Ve Spolaně jsi pak působila 11 let, vypracovala ses na finanční ředitelku.

Jsem docela technicky založená a mám ráda hmotné produkty, takže mi fabrika byla sympatická. Byla to velká firma, měli jsme skoro 5 miliard obratu, mohla jsem se tam naučit, jak se spousta věcí dělá – struktura firemních směrnic, ISO, personálie.

Nejdřív jsem byla účetní metodik, pak vedoucí na financích, pak přišla povodeň, kdy jsme byli vytopeni doma i ve firmě. Nakonec jsem působila dva roky jako finanční ředitelka. Po 11 letech jsem měla pocit, že se už nic nenaučím. Těžká chemie jsou velká čísla, velké investice, ale v podstatě pomalý byznys, připadala jsem si jako na velkém parníku, ale sama jsem chtěla jet rychle, v podstatě už jsem se tam nehodila.

Kam vedly tvé další cesty?

Zamířila jsem do potravinářství, do Podravka-Lagris na Moravě, dojížděla jsem tam z Prahy na tři dny v týdnu. Pak jsem přešla do Kosteleckých uzenin na Vysočině, tam jsem bývala od pondělí do čtvrtka. Všechno to byly výzvy, v podstatě krizový management, kdy se něco opravovalo, restrukturalizovalo, nebo bylo krátce po fúzi, v podstatě takové záchranářství. Jsem taková zachraňující povaha, kdyby mi to došlo dřív, byla bych asi záchranář nebo policista.

Máš ráda, když se něco děje...

Vlastně mi vyhovuje, když jsou nějaké problémy k řešení, skoro čím větší, tím lepší. Samozřejmě mám raději externí bouře, ne interní, to je výrazně obtížnější řešit.

Jak pokračovala tvoje kariéra?

15 měsíců jsem působila jako záskok na pozici finanční ředitelky ve francouzské firmě Klepierre, která vlastní obchodní centra.

A potom přišly knížky?

Ano, v Albatros Media jsem strávila 5 let. A vnímám to jako první úkrok stranou, kdy jsem šla víc po předmětu činnosti než po tom, co se ve firmě děje. Mám totiž moc ráda knížky. Firma na tom byla dobře, kupovala další firmy a rychle se rozrůstala. Já jsem byla ten, kdo fúze zastřešoval, zajišťovala jsem propojení, abychom na sebe navázali.

Po 5 letech mi připadalo, že už je to pořád stejné. Rok jsem ještě strávila v letecké divizi Czechoslovak Group, skupina mi přišla zajímavá a letadla mě fascinují. Dělala jsem tam krizový management poté, co se rozešli spolumajitelé holdingu.

Cesta domů mi doslova vešla do cesty.

A pak jsi na podzim 2020 nastoupila do Cesty domů. Jak k tomu došlo?

Po letech jsem si řekla, že budu víc koukat na předmět činnosti, a začala se poohlížet ve firmách, které mají nevýrobní směr, a současně i neziskovkách. Jak jsem říkala, jsem taková pomáhací povaha, když na to přijde, jsem schopná zachraňovat i oslabenou sousedovu včelu nebo čmeláka.

Cesta domů mi doslova vešla do cesty, byla jsem pro ni doporučena z jiného výběrového řízení, kde nakonec dali přednost někomu jinému. Byla to skvělá souhra náhod. To, co Cesta domů dělá, je mi moc sympatické. Mám nepříliš pozitivní zkušenosti s odchodem blízkých lidí a uvědomila jsem si, že kdybych tenkrát o Cestě domů věděla a mohla ji využít, byla bych dnes určitě spokojenější.

Všechno mi začalo dávat smysl. Zjistila jsem, že to tu není úplně malé a hlavně že je to organizace, která je vysoce profesionální. Není to jen o samotném tématu, ale i způsobu provedení. Ačkoli nejde o klasický komerční prostor, není to tak, že bych najednou měla pocit, že jsem někde, kam vůbec nepatřím. Je mi tu dobře.

Jaké byly začátky?

První asi tři týdny byly nádherné, rozhlížela jsem se kolem a byla ze všeho nadšená. Pak jsem začala samostatně pracovat, revidovala jsem rozpočty na letošní rok. A zjistila jsem, že v ekonomickém týmu je určité napětí, plynoucí z toho, že Cesta domů roste a prochází vývojem od skoro rodinného uskupení do velké organizace s novými lidmi přicházejícími zvenku. A krátce přede mnou do týmu nastoupily další dvě kolegyně, ty se musely zaučit, na předávání činnosti pro mne nezbývalo moc času, snažila jsem se na věci přijít a doptávat se. Ale říkala jsem si, že až projdeme změnou a naučíme se spolu fungovat, bude to hezké. A dnes je tým moc fajn, stabilizovaný, jsem spokojená.

Bylo toho pro tebe hodně nového, je v ekonomice firmy a neziskové organizace velký rozdíl?

Když jsem nastupovala, říkala jsem si, že to nemůže být velký rozdíl, ale musím uznat, že je. Základy jsou velmi podobné, je tu jen trochu jiný způsob účtování některých věcí, trochu jiná účetní osnova. Co je klíčové, je přiřazování nákladů k příjmům tak, aby šly proti sobě, z důvodu vyúčtování dotací a některých velkých darů. Pořád se něco přiřazuje, většina jsou mzdy, které mají hodně složek. Na druhou stranu ve výrobních firmách jsou výrobní kalkulace a vícestupňové výroby a často velmi složitý controlling. Tady je to v zásadě jednoduché, ale to spojování příjmů a nákladů je zamotané. Vzniká i větší míra nejistoty ke konci roku, jak se všechno propojí a vyjde. Ale není to nepřekonatelné, základní principy účetnictví fungují stejně.

Je tu výrazně jiné klima – víc přátelské, starostlivé.

Takže žádnou zásadní změnu jsi nepocítila?

Co se týče řízení financí, tak ne. Pro neziskovky platí v něčem trochu jiná pravidla než pro výrobní podniky, ale ta se musí dodržovat stejně jako jinde. Právě dotahujeme audit za loňský rok, celá procedura je podobná jako v ziskovém sektoru. Jiné jsou u neziskovky výkazy, výsledovka mi připadá nevyvážená, jsou tam vidět drobnosti, ale jiné důležité věci nejsou rozepsané, ale s tím se dá srovnat. Řekla bych, že není problém do toho naskočit.

Co je ale velký rozdíl, je výrazně jiné klima – víc přátelské, starostlivé. Ve firmách se lidé také přátelí, ale je tam ještě větší tlak na výkon a tím pádem daleko méně času věnovat si vzájemně pozornost. Já nejsem přehnaně společenská a firemní prostředí mě svádělo k tomu, abych pracovala, ale vztahy už jsem moc nestíhala. Tady je znát, že si lidé sebe navzájem všímají, mají práci propojenou se svými soukromými životy.

Také poprvé v životě pracuji v open space. Dřív bych si to neuměla představit, nemít soukromí, mívala jsem pro sebe velké kanceláře. A najednou mi to vůbec nevadí, je mi příjemné, že jsme s kolegyněmi pohromadě. Asi jsem v jiném životním stadiu, vracím se sama k sobě.

Před pár měsíci jsi vyměnila ziskový sektor za neziskový a před pár dny jsi výrazně změnila image. Asi by jedno nebylo bez druhého.

Dredy a copánky se mi moc líbí. V top managementu jsem to ale rozhodně nevídala, až tady u některých kolegyň. Tady jsem najednou získala pocit svobody, a to i v tom, že můžu nosit víceméně jakékoli oblečení nebo chodit bosa. Splnila jsem si sen, nikdy jsem neměla dlouhé vlasy. A jsem z toho nadšená, cítím se víc sama sebou, i moji blízcí to tak vnímají. Taky jsem si nechala udělat maličké tetování s logem Cesty domů. V normální ziskové firmě bych tohle udělat nemohla, podvědomě jsem měla pocit, že je ta pravá chvíle.

Jsi členkou Menzy ČR, jsi tam aktivní?

Do Menzy jsme vstoupily s dcerou, když měli na gymnáziu testování a vybrali ji, nechala jsem se tehdy také otestovat. Připadaly jsme si mezi běžnými lidmi trochu jiné, všichni nám připadali pomalí, tak jsme doufaly, že bychom v Menze mohly potkat podobné lidi, jako jsme my. Byly jsme na několika akcích, ale ukázalo se, že jsme vlastně příliš „normální“, nebaví nás třeba luštit šifry. Já jsem velmi univerzálně založená, dokážu se naučit od všeho trochu, ale v ničem moc nevynikám. Takže jsme takové pasivní členky. Třeba se nám to jednou bude hodit, kdo ví.

Co děláš ve volném čase?

Zajímá mě zero waste, péče o přírodu a miluju zvířata, mám takové malé hospodářství – slepice z klecového chovu, nalezené kotě, dva psy, kteří byli ve špatných podmínkách. Celý život jsem nemohla mít moc zvířat, protože to nebylo praktické, teď jsem tomu popustila uzdu.

Jsem opravdu ráda, že jsem se do Cesty domů dostala. Je to velká životní změna, ale jako kdyby přišla v pravý čas a stalo se přesně to, co se mělo stát.

text: Linda Tichotová Fryčová

Všechno důležité vám pošleme

Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Archiv Kaleidoskopů a Vzdělávacích newsletterů