Uveřejňujeme dopis, který jsme zaslali redakci tištěného deníku v reakci na způsob, jakým se v jeho článcích o těžce nemocném českém herci referovalo o službách dostupných pro vážně nemocné pacienty.
Pod dojmem nedávných článků o vážné nemoci herce Jiřího Pomeje v deníku Blesk cítím potřebu reagovat na způsob, jakým je o jeho nemoci a zejména službách dostupných pro vážně nemocné pacienty referováno. Potřeba reagovat přitom nevychází z jakéhokoli osobního zájmu na tomto konkrétním případu – podrobnosti zdravotního stavu pana Pomeje či postup léčby jeho nemoci a další prognózu neznám a ani znát nemohu. V článcích byl však na několika místech zmíněný hospic („klasický či tzv. mobilní“), a to v kontextu jako místo, kde se „boj se závažnou nemocí vzdává“. Jako ředitelka jednoho z nich bych ráda uvedla, že toto chápání je velmi zjednodušené.
Vyjádření podobná tomu zmíněnému jsou bohužel ve shodě s obecným povědomím o hospici a rétorikou odpovídají představě, že život s vážnou nemocí je boj, který se vyhrává nebo prohrává a který je především hanba vzdávat. Pacienti i lékaři proto mívají snahu hledat a podstupovat vyšetření a léčebné procedury téměř za každou cenu a bez ohledu na kvalitu pacientova života. Často se to totiž jeví snazší než vážný rozhovor o prognóze vývoje nemoci a preferencích pacientů v závěru života.
Na zachování důstojnosti a kvality života pacientů, včetně ošetření bolesti, úzkosti, dušnosti, nevolnosti a dalších symptomů, je zaměřená tzv. paliativní medicína. Ta si v systému českého zdravotnictví postupně nachází své místo a poskytují ji mj. právě hospice. Pacienti a jejich rodiny, kteří se pro služby hospice rozhodnou a mají zároveň to štěstí, že jsou do jejich omezené kapacity přijati (pokrytí ČR není zdaleka dostatečné ani rovnoměrné), jsou obvykle vděční za čas, který získali. Čas na vyrovnání se s nemocí, na urovnání vztahů se svými blízkými a vypořádání se světem jako takovým. Drtivá většina z nich také dojde k poznání, že i když si tím zpočátku možná nebyli jistí, péči o umírajícího v domácím prostředí dokážou zvládnout a do života jim navíc přináší zcela novou kvalitu. Týmy mobilní specializované paliativní péče (jak jsou odborně mobilní hospicové týmy nazývány) totiž dokážou ve spolupráci s pečujícími zajistit potřebnou péči v domácím prostředí – od podávání léků po drobné zákroky. Dožití alespoň 80 % pacientů v domácím prostředí je ostatně jednou z podmínek pro čerpání prostředků z veřejného zdravotního pojištění na tyto služby.
V protikladu s vyjádřeními v článcích tedy mohu říct, že hospice nejsou místem, kde se člověk vzdává, natož prohrává. Naopak, jsou místem, kde lze najít podporu v těžkém období. Rozumím tomu, že mnohá vyjádření v článcích jsou citacemi a jako takové je nelze upravovat. Pokud byste se však v budoucnu věnovali přímo problematice hospicové a paliativní péče a službám pro vážně nemocné a umírající pacienty v České republice, pak věřím, že vezmete v potaz i tento pohled. Jsem Vám k dispozici pro případ, že byste měli zájem o další informace.
Ruth Šormová
ředitelka
Odesláno redakci deníku Blesk 9. ledna 2019.