Sestra Domácího hospice Cesta domů Kateřina Janoušková se ohlíží za svými pracovními začátky a prvními zkušenostmi se smrtí. Změnil se podle ní přístup k umírání v Česku během posledních let?
Ticho nočního zámku prořízlo ostré zazvonění telefonu a mladinká sestřička odpočívající stočená do klubíčka v hlubokém křesle vylekaně nadskočila. Ze sluchátka se ozval hlas kolegyně sloužící na oddělení v druhém křídle zámku: „Pojď mi píchnout s mrtvolou!“ Sestřička se srdcem v krku hned vyskočila a vyrazila. Už z dálky slyší hlahol: „Tááák, vypustíme dušičku!“ Přivítá ji osmilůžkový pokoj rozsvícený blikajícími zářivkami, zimní vzduch vanoucí z právě otevřeného okna a vyděšené tváře probouzejících se pacientek v postelích. Jen u jedné z postelí jsou lůžkoviny poházené na zemi a na posteli odkrytý nahý uzlíček. Takto vidí sestřička poprvé zemřelou lidskou bytost. Mechanicky vykonává vše podle pokynů své kolegyně, krk se jí přitom stahuje úzkostí a všechno v ní křičí: „Tak takhle vypadá odcházení? Prosím, ať to tak není.“
Střih a po 23 letech ta stejná sestřička v rámci zácvikové služby v Cestě domů přichází do rodiny, ve které zemřela pacientka. V přítmí předsíně tichého bytu ji a její kolegyni vítá rodina. S kolegyní, která byla po celou dobu pro rodinu kmenovou sestřičkou, se všichni vřele vítají a objímají. Obě sestřičky pak přicházejí k zemřelé paní, rodina cestou povídá, jak vše probíhalo, jejich sestřička tiše naslouchá a něžně hladí zemřelou paní po vlasech. Potom obě sestřičky společně omývají tělo zemřelé, v rohu pokoje sedí pozůstalý manžel s dýmkou v ruce a vše bedlivě pozoruje. Ve chvíli, kdy je paní oblečená ve svátečních šatech, které jí vybraly děti, dává sestřička paní pod hlavu polštář, když tu se ozve manžel tichým hlasem: „Dejte prosím, sestřičko, Danušce pod hlavu ještě ten malý polštářek, ona to tak měla ráda.“ A sestřička v duchu vysílá do Vesmíru jen jedno velké: „Děkuji!“
Umírání v Čechách se velmi změnilo, stále mění a měnit bude. Čím dál více lidí si bude moci rozhodnout o tom kde, s kým a jakým způsobem z tohoto světa odejít a bude jim to umožněno. Kvalitní paliativní péče bude přístupná všem. To všechno se děje a bude dít právě díky takovým lidem, jací pracují v Cestě domů. Lidem, kteří vždy budou přemýšlet nad tím, jak by to udělat „šlo“, protože spojení „to nepůjde“ téměř vyřadili ze svého slovníku. Lidem vřelým, laskavým a statečným. Lidem vzájemně se podporujícím ve své práci a s obrovským smyslem pro humor, protože jak se někde píše: „Smích je jako korek, který vždycky vyplave na povrch a nikdy neklesá ke dnu.“ :-)
Ráda bych se s vámi před koncem roku rozloučila slovy Viktora Frankla, při jejichž četbě jsem si s vděčností uvědomila, jak naplňující pro mě čas v Cestě domů byl a stále je:
„Obvykle vidíme, pokud to tak mohu říct, jen strniště pomíjivosti, tím však zároveň až příliš často přehlížíme ty plné stodoly uplynulého bytí, do nichž jsme dlouho sváželi svou životní úrodu: díla, která jsme vytvořili, činy, jež jsme vykonali, lásku, kterou jsme darovali, útrapy, které jsme důstojně a statečně snášeli. Na jedné zdi ve St. Ulrichu v údolí Groden jsem objevil verše, které to vyjadřují mnohem krásněji:
‚Jasné dny nepláčou, že skončily, ale usmívají se, že byly.‘“
Nový rok plný radosti a vzájemné blízkosti vám všem!
S úctou, sestřička Kačka