Lucie Přádová je sociální pracovnice v poradně Cesty domů. Zároveň je podepsána pod překladem nejnovější publikace nakladatelství Cesta domů, kterou je knížka pro děti Můj dědeček třešňový strom.
Jak jste se ke knížce Můj dědeček třešňový strom dostala?
Všechno to byla „souhra šťastných náhod“, jak to často bývá. Ještě v době mateřské dovolené jsem se ocitla na jednom večírku Cesty domů, kde jsem potkala naši bývalou knihovnici a současnou redaktorku Štěpánku Ryšavou. Ta mi snad hned v druhé větě nadšeně prozradila, že se jim v nakladatelství dostala do ruky jedna pěkná italská knížka, kterou bude potřeba přeložit. Její spiklenecký výraz mě odzbrojil a už si ani nepamatuju, co jsem přesně odpověděla, když se s lehkým tónem a naprosto věcně zeptala, jestli by mě to zajímalo.
„Jasně, že zajímalo! Ale mám na to? Nikdy jsem žádnou beletrii nepřekládala. Vlastně vůbec nevím, co všechno to obnáší a jestli to doopravdy budu umět,“ běželo mi hlavou tisíce pochybností. Miluju Štěpánčinu suverenitu a odvahu, s jakou se pouští do věcí, i její umění vyburcovat všechny kolem. Nakazila mě a možná i nějaká ta sklenka vína mi dodala kuráž, takže jsem zřejmě přikývla.
Působíte v Cestě domů jako sociální pracovnice v poradně, k italštině máte jaký vztah?
Hned po gymnáziu jsem vystudovala italský jazyk a románskou filologii, působila jsem pak jako lektorka italštiny a osm let jsem pracovala jako překladatelka a tlumočnice v italském projektovém studiu. A pak jsem potkala Cestu domů a moje životní dráha nabrala úplně jiný směr. Věděla jsem, že s italštinou tak ztrácím kontakt a bylo mi to líto, protože Itálie je země mého srdce. Ale nové volání bylo silnější a stálo mi za to. O to větší mám radost, že se v Třešňovém dědečkovi obojí prolnulo a dokonce jsem tady zúročila i své rodičovské zkušenosti. Celé mi to teď dává mnohem větší smysl.
Jak na vás pak knížka zapůsobila, když se vám dostala do ruky?
Text jsem dostala k dispozici pár měsíců po onom večírku. A hned po několika prvních stránkách jsem věděla, že není o čem přemýšlet. Do příběhu jsem se zamilovala. Když jsem do nakladatelství odesílala přeložené pasáže k posouzení, věděla jsem, že to obrečím, když to nevyjde. Ale vyšlo a já jsem moc vděčná Štěpánce i Martině Špinkové, šéfredaktorce nakladatelství, které mi daly důvěru a svěřily mi tuhle práci takzvaně „bez překladatelské minulosti“. Zhmotnilo se jedno z mých tajných, už skoro pohřbených přání, které bych si nikdy netroufla vyslovit nahlas ani si ho naplno v duchu připustit: přání přeložit dobrou knihu.
Jak se vám na překladu pracovalo? Vytvořila jste si k postavám nějaký vztah?
Měla jsem štěstí, že na překlad bylo poměrně hodně času. Překládala jsem během letních prázdnin, nebyla jsem v časovém presu, takže jsem si s textem mohla pohrát, k některým pasážím se opakovaně vracet a vylaďovat.
Práce mě moc bavila a příběh Toníka a jeho venkovských prarodičů mě vracel do dětství, k mé babičce a dědovi, kteří sice nebydleli na vesnici, ale trávili jsme u nich s bráchou a bratranci pravidelně víkendy i prázdniny. Chodili jsme k nim takzvaně „na službu“, skoro všechno jsme u nich měli dovoleno a podnikalo se spousta dobrodružných výletů. Děda nás vozil ve starém embéčku a tvrdil o něm, že má v bočních dvířkách schovaná rozkládací křídla. Bylo ale potřeba při jízdě z kopce vyvinout dostatečnou rychlost, abychom vzlétli. To se samozřejmě zkoušelo při každé možné příležitosti. Nikdy ta rychlost ale nebyla dostatečná, takže nám tajemství křídel zůstalo navždy skryté. Babička nám zase pokaždé v neděli nosila snídani do postele a každý jsme dostali po krajíci bílého chleba s plátkem šunky. Šunka byla za mého dětství docela luxusní zboží. A takhle dobrou už dneska nikde nekoupíte. Babička s dědou měli zahradu za městem, kde samozřejmě nechyběla třešeň, na kterou se dobře šplhalo. Každoročně se tu pěstovaly lány jahod, protože prarodiče chtěli dělat čest svému příjmení – Jahodovi. Babička nám z nich připravovala oblíbené pochoutky a dokonce i dnes ji moje děti nenazvou jinak než „babi Jahůdka“. Dědeček už před časem „odešel do nebe“, ale krásné vzpomínky na společné zážitky navždy zůstanou. Skrze ně jsem si zamilovala i Toníkova dědečka Otu a babičku Lindu s jejich zahradou a se vší neobyčejnou drůbeží.
Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit v našich obchodech nebo v e-shopu
Narazila jste při práci na něco „nepřeložitelného“?
Největším překladatelským oříškem pro mě bylo jméno třešňového stromu, protože v originále je třešeň mužského rodu a jmenuje se „Felice“, to znamená šťastný, v příběhu to má svůj význam. V češtině je třešeň ženského rodu, proto jsem se nejdřív snažila najít nějaké pohádkové ženské jméno, v němž by byl ideálně význam „šťastný“ nebo jemu podobný obsažen. Stále jsem se jménem nebyla úplně spokojená. „Felix“ nakonec vznikl ve spolupráci s redakcí a ukázalo se, že to klučičí jméno sedí třešňovému stromu vlastně nejlíp.
Knížka je psaná pohledem chlapce Toníka. Jaký podle vás je?
Toník je bystrý a citlivý kluk, který má rád dobrodružství a na svět kolem sebe se dívá zvědavýma očima. Svým prostým, neotřelým pohledem na lidi a události každodenního života vás leckdy odzbrojí a pobaví. Umí rodiče pěkně pozlobit, ale srdce má na pravém místě a dokáže statečně bojovat za věci, které mu dávají smysl. Svou sympatickou povahou si vás okamžitě získá a těžko se s ním budete loučit. Mám doma devítiletého synka a Toníkův příběh mi mnohdy rezonoval i se skutečnými zážitky.
Komu je knížka určená? V anotaci se uvádí pro děti od 10 let, doporučila byste ji případně i menším dětem v podání jejich rodičů?
Myslím, že knížka může zaujmout i menší děti školního věku a zároveň je to příběh, který potěší i dojme leckterého dospělého. Mělo ji v ruce už několik mých přátel a téměř všichni ji přečetli jedním dechem a nemohli se od ní odtrhnout.
Je v knížce něco, s čím se setkáváte při své práci v poradně?
V příběhu se setkáváme nejdříve se smrtí Toníkovy babičky a nedlouho poté onemocní i dědeček Oto, který nakonec umírá v psychiatrické léčebně. Vnouček Toník tak na vlastní kůži poznává, že smrt k životu neoddělitelně patří a že je moc smutné muset se navždycky rozloučit. Zároveň je ale od dědečka vybaven nadějí, že člověk úplně nezemře, dokud ho má někdo rád, a taky že nezmizí, ale jenom se promění. Smrt už v očích Toníka není tak děsivá a definitivní a v příběhu je moc pěkně popsáno, jak si dětská fantazie umí s tímhle velkým a neuchopitelným mystériem krásně a kreativně poradit.
A kdybych si měla vzít nějaké konkrétní ponaučení pro svoji poradenskou práci, tak je to určitě další ujištění, že je dobré s dětmi mluvit otevřeně a upřímně, nelhat jim a nazývat věci pravými jmény, byť se jedná o tak křehkou skutečnost, jako je umírání. V prostředí venkova, kde jsou lidé s přírodními cykly víc propojení a setkávají se například se smrtí zvířat mnohem bezprostředněji, jako by pro ně byla tahle schopnost přirozenější a samozřejmější.
ptala se: Linda Tichotová Fryčová
