Pozůstalí nejvíc potřebují lidskost a účast

Jak dlouho se pozůstalostnímu provázení věnujete a co vás k tématu ztráty přivedlo?

Už během studia na vysoké škole bylo téma smrti a umírání nějak přítomné kolem mě. Věnoval jsem mu pozornost v rámci své diplomové práce a také v počínající praxi sociálního pracovníka nešlo uniknout konfrontaci s konečností lidského života. Byl jsem jedním z prvních, kdo si hned v roce 2014 splnil kvalifikaci poradce pro pozůstalé, když se ta možnost objevila. Rozhodující pak byla moje pracovní zkušenost v organizaci Bílý kruh bezpečí, kde jsem pracoval jako krizový intervent. Tam se zrodila myšlenka pomoc pozůstalým nějak formalizovat a vznikla iniciativa Luctus.

Překvapovalo mě tehdy, že se tématu pozůstalostního provázení nikdo cíleně nevěnuje. Byly tu poradny pro manželství, pro drogově závislé, pro bezdomovce, pro všechny možné cílové skupiny, ale pro pozůstalé nic. A když se člověk podíval do zahraničí, viděl, že tam jsou služby plně etablované. Dnes už je pozůstalostní provázení i u nás naštěstí brané jako standardní služba. Vznikly poradny pro pozůstalé, ať už pod nemocnicemi nebo v rámci sociálních služeb nebo soukromě. Jsem rád, že jsem k rozvoji poradenství pro pozůstalé mohl trochu přispět.

Důležité je, že pozůstalí mohou být těmi službami osloveni – když se něco jmenuje poradna pro pozůstalé, je jasné, že se tam lidé po ztrátě blízkého mohou obrátit. Zatímco dřív museli jít třeba do krizového centra nebo k psychoterapeutovi a řešit dilema, jestli tam patří, jestli tam bude profesionál, který téma ztráty a bolesti unese.

Můžete přiblížit zářijový kurz Úmrtí klienta a jeho dopad na pracovníky?

Téma toho kurzu stojí zdánlivě na okraji, ale zároveň mi přijde pro pomáhající profesionály strašně důležité. Z praxe vím, že organizace často vůbec nevědí, jak svým pracovníkům po úmrtí klienta pomoct. A také jedinec sám tápe, jak v této situaci postupovat a jakou formu podpory zvolit.

Samozřejmě velmi záleží na kontextu. Pokud pracujete ve službách, kde úmrtí klienta patří k vaší práci (např. paliativní služby, domovy pro seniory apod.), jste na takovou situaci nějak připraveni a počítá se s ní. To ale automaticky neznamená, že je to nastavené správně a že se pracovníkům dostává adekvátní podpory. Velmi často se objevuje pracovní stres v podobě tzv. kumulovaného zármutku. A pak je tu řada služeb, kde se s úmrtím klienta nepočítá a tam taková situace může představovat opravdu velmi náročnou výzvu. Pracovník je vystaven obrovské zátěži, která může vykazovat i známky traumatického stresu.

To, že jsme profesionálové a takové situace musíme zvládat, protože to patří k naší práci, je podle mě velmi rizikový postoj. Nebere v úvahu to, že naše lidskost je součástí profesní role. V kurzu se opírám o svou vlastní zkušenost, nabízím to, co jsem nabral svou praxí a také studiem tématu v zahraničí. V tuzemské literatuře komplexní zpracování tématu chybí, a to zejména pro situace, kdy klient zemře sebevraždou.

Druhý, listopadový kurz se věnuje základům provázení pozůstalých. Co je při práci s pozůstalými nejdůležitější?

Přijde mi, že hlavní je mít na vědomí, že každý potřebuje něco trochu jiného, zásadní je tedy individuálnost. Někomu postačí, když mu pomůžete s organizací pohřbu nebo se v nastalé situaci zorientovat. A jiný člověk potřebuje spíš emocionální podporu. Někomu stačí přijít jednou na dvě hodiny a srovnat si myšlenky, zjistit, že to, co se mu děje, je normální. A někdo jiný potřebuje dlouhodobější podporu.

Zároveň je za mě nejdůležitější lidskost a účast. Podle mě funguje, když je pozůstalým k dispozici někdo, kdo tam pro ně opravdu je, kdo unese jejich smutek, zoufalství, marnost, všechny pocity a reakce, které to přináší, aniž by to nějak hodnotil a vyvozoval závěry.

A samozřejmě někdy je potřeba terapie, když je zármutek složitý. Pokud má člověk psychické potíže (např. silné úzkosti nebo posttraumatické projevy), je třeba je ošetřit a až pak se dá pracovat se zármutkem – je to jako balvan na cestě, pokud se mu terapeuticky nevěnujeme, ani pozůstalostní provázení podle mě úplně nefunguje nebo se točíme v kruhu.

Myslím si, že žijeme ve společnosti, kde se truchlení jedince dřív nebo později stane trochu nepřijatelným. A pak je důležité mít někoho, pro koho to přijatelné je, s kým lze mluvit o věcech, které se člověku dějí. I rodina to vždycky udrží jen nějakou chvíli, pak se cesty začnou rozcházet. Proto si myslím, že má velký smysl pomoc pozůstalým nějak formalizovat.

O tom všem a ještě o mnoho dalších věcech si budeme v listopadovém kurzu povídat. Cílem toho kurzu je nabídnout pracovníkům z různých typů služeb základní povědomí o tom, co pozůstalí prožívají, jaké jsou jejich reakce a potřeby a jak jim můžeme pomoct.