O hledání a čekání v Ledovém zámku

„Jako malá bych tuto knihu moc ráda potkala: je o touze a trpělivosti, o hledání i čekání,“ říká malířka Martina Špinková o slavném norském románu Ledový zámek, který právě pro nakladatelství Cesta domů převedla do komiksové formy.

foto Štěpán Špinka

Malířka, bývalá ředitelka Cesty domů a šéfredaktorka jejího nakladatelství Martina Špinková přenáší čtenáře akvarelovými malbami do zamrzlé, zasněžené krajiny, kam spisovatel Tarjei Vesaas v roce 1963 zasadil příběh dvou jedenáctiletých dívek. Publikace vychází v dvoudílné sadě, vedle komiksu i s původním textem v překladu Heleny Kadečkové.

Kdy ses s Ledovým zámkem poprvé setkala? Jak na tebe zapůsobil?
Když zemřela naše rodinná známá, islandistka Helena Kadečková, našla jsem u ní na poličce ležet knihu Ledový zámek. Zaujalo mě, že ji neznám, i když bych v době jejího vydání byla tak akorát její čtenářka (text přeložila Helena Kadečková v roce 1975, pozn. red.). V dětství jsem četla opravdu hodně, dodnes si pamatuji vůni knih z městské knihovny, každý týden jsem si jich v pátek přinesla asi pět. S touhle knížkou jsem se ale nesetkala, nahlédla jsem do ní až jako dospělá, jako babička a tehdy už šéfredaktorka nakladatelství. Začetla jsem se, bylo to zvláštní a krásné. Napadlo mě, že bychom ji mohli v nakladatelství vydat v novém kabátku, chybějí nám knihy pro větší děti.

Co rozhodlo, že příběh zpracuješ formou komiksu?
Vlastně už si pořádně nevzpomínám. Aby mělo smysl knihu vydávat, chtěli jsme ji udělat výrazně jinak, než vyšla poprvé. Hledala jsem vhodného výtvarníka, ale nedařilo se to. Možná proto, že už mi začaly v hlavě vyvstávat „moje“ krajiny a taky rozhovory s Helenou Kadečkovou o severských zemích, jejich podivných mýtech, zdrženlivosti, dálce, ledu. Tak jsem to zkusila a nabídla se.

Jaké máš s komiksem zkušenosti? V čem jsou hlavní rozdíly oproti „pouhému“ ilustrování?
Komiks jako knihu jsem nikdy nedělala. Ani neumím komiksy moc číst, vadí mi, že si nemůžu představovat obrázky v hlavě, že mi je vlastně autoři kradou.

Na druhou stranu jsem celý život kreslila různé stripy pro děti, taky jsem si kreslením komiksů ulevovala v dobách, kdy jsem byla ředitelkou Cesty domů a jednali jsme na ministerstvech a pojišťovnách. Láká mě možnost zachycení času, skoro filmovost. Všechno, co mám, jsou ale spíš pérovkové, strašidelné čáranice, hodně uvolněné. Ale většinu svých obrazů i grafik dělám v sadách, cyklech, skoro neumím namalovat jeden obraz. Takže někde ve mně ta filmovost asi je.
Ledový zámek není ani cyklus, ani nejde řešit čáranicemi. Je to můj první pokus o komiks, ale je to spíš polokomiks. V knize se moc nemluví a mnohého doprovodného textu nebylo možno se vzdát. Bylo potřeba zachytit náladu, zimu, noc, hledání, osamělost, bloudění, čekání. Občas jsou tam rozhovory a občas zase procházení se časem a krajinami, většinou zamrzlými a zasněženými.

Rozdíl proti ilustrování je v tom, že má člověk k dispozici větší plochu, děj jsem mohla rozprostřít v čase, hrát si s pohledy z mnoha stran, to je trošku ten film. Mohla jsem se taky nechat víc nést, jakoby na lodi, to mě moc bavilo. Myslím, že jsem na chvíli trochu odplula.

Nejtěžší bylo volit, který text nechat a který vypustit, to mi trvalo skoro stejně dlouho jako malování. Text je hodně dobrý a zároveň hodně podivný. Vypadá emotivně, ale je zároveň do posledních detailů promyšlený.

Jak se ti s příběhem pracovalo? Co šlo samo a co bylo těžké?
Přečetla jsem knihu několikrát a udělala si stostránkovou maketu. Ale pak jsem začala malovat a příběh mi dost nesmlouvavě maketu začal přetvářet, objevovala jsem tam vrstvy a souvislosti, které jsem ani na popáté v textu nenašla. Musela jsem se do knihy zcela ponořit. Rozmlouvala jsem s Vesaasem, ale on mi nic neřekl. Tedy řekl: čti pořádně, všechno tam je. Pokaždé se objevilo zas něco nového. To se vlastně dělo samo, jak říkáš. Nemohla jsem jinak. Těšilo mě to, jen jsem měla pořád jednu pochybnost, kterou mám dosud: že tím, že knihu tak hustě ilustruji, beru čtenářům možnost si ji představovat, snít si. Beru jim to, co mám na knihách sama tak ráda: malovat si v hlavě. To je vždycky lepší než to na papíře. Jenže všichni říkají, že mnozí by dnes tu knihu bez obrázků ani neotevřeli. Tak snad mi bude odpuštěno.

Krajiny jsem malovala raději než rozhovory, ale i v nich mě těšilo hledat rovnováhu mezi zobrazením reality a pocitů, tmy a strachu z ní, ledu a jeho vábení i jeho chladu. Moc mě těšila spolupráce s grafičkou Eliškou Kudrnovskou, s níž jsme hledaly rovnováhu mezi náladou knihy a srozumitelností kresby. A taky mne potěšilo, že jsem se na stará kolena naučila základní věci s grafickým programem a těch několik měsíců jsem mohla obrázky skenovat a dávat rovnou s textem do stránek.

Nejtěžší bylo volit, který text nechat a který vypustit, to mi trvalo skoro stejně dlouho jako malování. Text je hodně dobrý a zároveň hodně podivný. Vypadá emotivně, ale je zároveň do posledních detailů promyšlený.

Jak to myslíš, můžeš uvést nějaký příklad?
Můžu, ale musím si dát pozor, abych toho moc neprozradila... Zkusím to. Pořád jsem hledala, co bych mohla vynechat, aby kniha nebyla tak tlustá a drahá. Došla jsem ke kapitole Pták. Vypadalo to, že tam spisovatel vložil jakousi báseň v próze, že chtěl ukázat vysokost hor a rozlehlost jezer, sníh a led a to, jak těžko se tam žije. Řekla jsem si, že to bych mohla lehce vypustit, nepadne tam ani slovo, tak jakýpak komiks. Jenže když jsem kapitolu pozorně četla a konzultovala s redaktorkou, uviděla jsem, že je vlastně zcela klíčová. Že za tenkou stěnou obraznosti, za barvitým popisem osamělého letu dravce nad ledem a horami, se skrývá věcná odpověď na hlavní tajemství knihy. A když mi tohle došlo, zjistila jsem, že kusy tajenky jsou rozesety velmi rozmyslně na asi dalších pěti místech textu. A že kdybych tuto kapitolu vynechala, kus skládačky, kterou čtenář objevuje, by chyběl.

A ještě jedna věc byla zvláštní – to skrývání. Tarjei Vesaas je umí mistrně. Kapitoly Pták jsem si nevšimla až do té doby, než jsem k ní došla se štětcem. A volám redaktorce, co si o ní myslí a jestli bych ji mohla vypustit. A ona mi odpověděla: „Pták? Tam je taková kapitola?“ Prostě byla schovaná. O schovanosti ta kniha hodně je. Pan spisovatel ji zřejmě uměl, znal.

Hledala jsem led a chlad a lidi, kteří žijí v tak jiné zemi než my, ale zároveň mají život hodně podobný.

Jakou technikou jsi pracovala?
Akvarelem na bavlněném papíře. Ledový zámek má nakonec asi 500 obrázků, a přestože snad s akvarelem celkem umím, kniha mě naučila o hodně víc. Je to trochu, jako když denně cvičíš několik hodin na housle a pak ti to vlastně hraje trochu samo. Já cvičila voda – barva – hadr – štětec – jiný štětec – tužka – voda – hadr – voda – a tak dál... Hledala jsem led a chlad a lidi, kteří žijí v tak jiné zemi než my, ale zároveň mají život hodně podobný. Smutek, radost, osamělost, naději, touhu, přátelství.

Kolik času jsi s příběhem strávila a jaký to byl čas?
Kreslila jsem skoro pořád, kniha se mnou byla i na týden v horách, i v kuchyni na chalupě. Začínala jsem kolem osmé ráno a končila před půlnocí a nedělala jsem skoro nic jiného, jen trochu v létě. Byl to pro mě hodně dobrý a soustředěný čas. Myslím, že každý ředitel (nebo maminka několika dětí), který má hlavu plnou miliónu věcí, by pochopil, jak jsem byla blažená, že jsem od rána do večera asi pět měsíců mohla dělat jednu věc. Byl to takový splněný sen, který jsem si ani nikdy netroufla mít.

A je v knize něco, co by tě oslovilo v dětství?
Když nad tím přemýšlím, je to vlastně právě to, co příběh roztáčí. Plaché, uzavřené Unn se zřejmě po mnoha letech splní touha mít blízkou kamarádku. Má velkou radost. Jenže tak velkou, že se s ní nedokáže hned druhý den potkat. Tak vymyslí něco, čím tu chvíli odložit. Aby se na setkání a přátelství mohla ještě chvíli tiše těšit sama v sobě.

Od toho se pak odvíjí vlastně celá kniha, hledání skutečného přátelství i dlouhé skryté čekání na ně, toužení po tom, co nejde chytit rukou. A tahle scéna pojmenovává něco, co jsem jako malá holka měla hodně podobně a určitě by mi prospělo to potkat v knize: když jsem měla radost, potřebovala jsem se s ní schovat, byla naráz moc velká, muselo se po lžičkách. Vlastně to tak mám dodnes a určitě nejsem sama. Abych mohla být s lidmi blízko, musím většinou mít dlouhý čas na to, putovat krajinou v sobě, vlastně smutnou a pustou. Aby se touha poskládala. Abych to byla já. Vesaas na tohle uměl posvítit. Je to pár vět v knize, ale celou ji to nese. Je to kniha o touze a trpělivosti, hledání i čekání. Tak je to i se životem, ne?

Ptala se Linda Tichotová Fryčová

PUBLIKACE V ESHOPU

Martina Špinková: Ledový zámek

Všechno důležité vám pošleme

Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Archiv Kaleidoskopů a Vzdělávacích newsletterů