Není snadné odpovídat na některé dětské otázky. A pokud je děti kladou v době, která je pro dospělého emočně náročná, například když nám zemře otec nebo matka, může být pro nás opravdu těžké odpovídat.
Nová knížka Máváme ti, dědo nabízí způsob, jak dítě neodbýt, ale poctivě mu odpovědět na jeho obavy a těžkosti – protože právě ty jsou za otázkami skryté, nikoli pouhá dětská zvědavost. O knížce jsme si povídali s její autorkou a zároveň šéfredaktorkou nakladatelství Cesta domů Martinou Špinkovou.
Kdy tě ta knížka „napadla“?
Jako vždycky: nevíš přesně. Léta krouží kolem a pak jednou jdeš k lesu a je tu a musí se napsat. A pak bylo jasno před rokem: Když jsem seděla na posteli mého několik hodin zemřelého táty, přišly vnučky, přinesly knížku, opřely se o pradědečka a řekly: babi, čti nám knížku o dědovi. Tak jsem si řekla, že takovou udělám.
Proč knížka o pohřbu pro děti?
Protože děti se umějí loučit, vzpomínat, potřebují to, potřebují jít s námi na pohřeb i na hostinu po něm. Potřebují tomu rozumět a potřebují, abychom my rozuměli jim.
Nebudou se toho bát?
Nemyslím. Kdo se bojí, jsme my, dospělí. A děti pak svými lichými strachy vydělíme z tak důležité události. A tím teprve jim působíme smutek. Potřebují od nás vzít za ruku, třeba s knížkou na klíně, a vědět, že jsme s nimi a společně neseme křehkost i sílu našeho života. S narozením miminka je to podobné – i tam na děti často zapomínáme.
Sama jsi ilustrátorkou mnoha knih, tentokrát sis ale našla jinou ilustrátorku…
Věděla, že to Šarlota Filcíková bude umět nejlíp – a stalo se. Kresba pár tahy a přitom vyjádří nejen, jak to vypadá, ale i co cítíme, jak se cítíme, jak to vidí děti. Snad se nám společně aspoň trochu podařilo rodičům ukázat: takhle to vidíme my, vaše děti.
Ale má se to dělat takhle, aktivně jim to strkat do ruky?
Má. Chodím do školek a škol povídat si s dětmi o strachu, narození a smrti. Když se zeptám, komu někdo umřel, zvednou se téměř všechny ruce a okamžitě se spustí lavina vyprávění, starostí, smutku, zájmu, hrdosti. Rodiče si myslí, že děti se se smrtí nepotkávají – a hodně se mýlí.
Dá se kniha nazvat komiksem o pohřbu?
Není to úplně komiks a není to jen pohřeb. Je to knížka o loučení a vzpomínání, o jedné rodině a jedné z mála jejích velkých událostí, které si děti zapamatují na celý život. A pokud ji pomineme a zadupáme do země, ponesou si celý život osaměle smutek, kterému moc nerozumějí. Chtěly jsme se Šarlotou, aby obrázky měly děti rády a poznaly se v nich.
Máte stejné zkušenosti?
Oběma nám v rozmezí týdne loni v létě umřel jeden rodič. To jsme zrovna s knížkou začínaly. Ale jinak máme jiné rodinné konstelace, já mám trochu obří rodinu a Šarlota malou, mám vnoučata a Šarlota ne, ale to všechno nám bylo dohromady velkou vzájemnou inspirací, knížka vznikala v pestrém dialogu i srozumění, v napětí různých zkušeností i stejné touhy.
Touhy?
Jo. Myslíme si, že jde společným povídáním předejít tomu, aby se pak v tak důležité chvíli neděly věci tak, jak nechceme, ale tak, jak si přejeme. Přejeme si, aby knížka tomu pomohla. A abychom nezapomněli na děti.
To zní logicky. A koupí tuhle knihu rodiče dětem…?
Bereme děti na výlet, do ZOO, do divadla, do kina, na oslavy. Pohřeb není ZOO, ale všechno kolem je pro děti divadlo, výlet i oslava dohromady. Mohou se objevit a uzdravit smutky. Můžeme najít nové společné radosti. Navrhuji to zkusit, nebát se a vidět. Děti nás povedou.
autor: Jaroslav Šimůnek