Doktoři, kteří umí neléčit

Smrt by neměla být tabu. Přesto se ve společnosti většinou rozhostí mlčení, když někdo nadnese toto téma. Právě proto jsem se rozhodl popsat momenty, které jsem díky obětavé péči několika lidí mohl strávit se svou matkou na konci jejího života. Ne vždy musí být vzpomínky na tyto chvíle bolestné.

Kdy?
2. 7. 2014 0:30

Zvoní telefon. Zrovna obědvám na dvorku útulného stavení poblíž Pelhřimova. Polovina letních prázdnin, starosti jsem dávno hodil za hlavu. Nadávám, kdo zase otravuje, aby mě vytrhl z bezstarostného trmácení po všech koutech Česka. Záhy zjišťuji, že volá máma. Trochu trnu a se strachem z příštích minut telefon zvedám. „Je zle, tentokrát opravdu. Musím do nemocnice,” obtížně skládá slovo za slovem a lapá po dechu. Sotva domluvíme, telefon zvoní znovu. Volá doktorka Šafářová. „Jakube, jdu za vaší maminkou. Asi bude potřeba, abyste přijel.”

Matka s rakovinou bojovala, co si jen pamatuji. Když jsem byl žáček v první třídě, vysvětlila mi, že je nemocná a na rozdíl od kašle nebo chřipky se z téhle choroby neuzdraví. Jak léta postupovala, zápasila s čím dál silnějšími bolestmi, které jí postupně zkracovaly spánek a chvíle odpočinku byly čím dál vzácnější. Po letech se ukázalo, že trpěla zbytečně. Stačila jedna zavádějící informace od lékaře, která ji přiměla myslet si, že pro ni operace nepřipadá v úvahu. Rozhodla se vydržet, dokud jí budou stačit síly. Zlomový byl moment, kdy už nezvládla vstát z lůžka. Koncem roku 2008 mi konečně dovolila, abych k ní přivedl ošetřovatele. Doktorka Radka Šafářová, která tehdy pracovala pro domácí hospic Cesta domů, rychle zjistila, že věci jsou už dlouhou dobu na špatné koleji. Téměř okamžitě zařídila operaci, díky níž získala máma dalších 5 let poměrně bezbolestného života. Jenže tato léta se teď blížila ke konci.

Pacienti jako čísla

Když jsem o den později odemykal dveře matčina bytu, bál jsem se, co mě čeká. Už od první minuty bylo jasné, že je něco špatně. Stačí pár malých náznaků, které člověka dokonale znejistí. První mě do nosu praštil zápach moči. Celý byt jím byl doslova prolezlý. V kuchyni mě zarazily hrnky poházené po podlaze. V tu chvíli jsem to nechápal. Později se však ukázalo, že máma v bytě ležela několik dní. Už neměla sílu sehnout se, aby zvedla věci, které jí upadly na zem. V ložnici mě čekala postel s obrovskou skvrnou neurčitě hnědé barvy. Otevírám okna a ve snaze utřídit si myšlenky ještě jednou procházím byt. V koupelně se válí obvazy a náplasti, v ložnici rozházené oblečení, jak se spolu s doktorkou snažily narychlo zabalit. Zvedám se a vyrážím do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí.

Radka mi později pověděla, že se po přivolání sanitky nejvíce bála, jací zdravotníci přijedou. Během čekání u maminčiny postele se modlila, aby to byli jedni z těch mála, kteří i přes shon, který jejich povolání přináší, zachovávají ve vztahu k pacientovi základní slušnost a respektují jeho důstojnost. V Radčině hlavě se v tu chvíli odehrávaly možné scénáře budoucí situace. Pojedou do Vinohradské nemocnice, jak by měli podle spádové příslušnosti? To snad ne. Sotva si poradí s takhle složitou situací. Pacienty počítají na čísla. Karlovo náměstí? Tam mají matčinu kartu. Snad bude s posádkou sanitky rozumná domluva.

Nikdo vám neřekne, co bude zítra

Přicházím na Karlovo náměstí, procházím vstupní halou nemocnice a na plánku ve spěchu hledám urologické oddělení. Kudy se tam jde? Nacházím výtah a jedu do třetího patra. Na chodbě míjím dlouhý sál plný lůžek, teď prázdných. Dialyzační oddělení působí ve své prázdnotě děsivě a sterilně. Nakonec nacházím sesternu a nejistě klepu. Sestřička mě směruje na šestý pokoj, prý ať jdu za maminkou, doktor přijde posléze. Když tisknu kliku dveří, mám strach, ale nasazuji úsměv. Ten mi pomůže ještě několikrát, bez ohledu na vnitřní rozpoložení. Především ve znamení úsměvů a mlčení mají být také příští dny.

Na konci místnosti leží tělo přikryté dekou s blankytně modrým logem nemocnice. Zdravím další pacientky, jednu starší paní, která je evidentně těsně po operaci, připojená na hadičky, ještě pokrytá strupy a zažloutlými zbytky dezinfekce. Druhá dáma v místnosti je oproti tomu rozverná, do telefonu si stěžuje rodině, jak se v nemocnici nudí. Přicházím k matčinu lůžku, zpod deky kouká noha, ruce plné kanyl, přes kraj postele visí vývod z ledvin plný krvavé moči. Snažím se udržet úsměv, tisknu jí ruku a líbám ji na čelo. Doufám, že promluví, pozná mě, snad i vytasí pár vtipů, se kterými hospitalizace vždy překonávala. Otevírá oči, raduje a diví se, proč jsem vůbec vážil cestu. Rychle se ve své řeči ztrácí k hloupostem, zda prý zavřela okno v bytě, aby dovnitř nenapršelo. Záhy mluvit přestává, síly rychle ubývají. Říkám jí, že počkám na doktora, že to určitě dobře dopadne. Mlčí, zavírá oči a usmívá se.

Klepání na dveře mě vytrhává ze zamyšlení nad tím, s čím vším teď asi matčino tělo zápolí, když ji vyčerpají dvě věty. Zavalitý internista se v rychlosti představuje a prosí mě, jestli můžeme jít na chodbu, kde mi poví, jak se věci mají. Nechce mluvit před mámou, dochází mi rychle. „Pacientka má na pravém boku masivní metastáze, nevím, jestli jste to viděl. Takové bujení není záležitostí dní, musela o něm vědět několik měsíců, aniž by s tím cokoli dělala,” vysvětluje medik. Typická máma, hlavně aby náhodou někoho neobtěžovala. „V tuto chvíli se může stát cokoli, pane Hein. Nasadíme antibiotika, která budou bojovat s probíhajícím zánětem. Infekce se rozšířila do celého těla. Navíc pokročilé metastázy utlačují všechny orgány. Má problém s dýcháním a její krev je septická. Teď vám nikdo nedokáže říct, jak to bude zítra,” dodává mladičký medik. Po cestě k výtahu okolo prázdných lůžek se sesouvám do kouta. Poprvé pláču. Šafářová po telefonu slibuje, že příští den přijde promluvit s místními zdravotníky.

Neztratit důstojnost

Další den se s paní doktorkou potkávám v nemocničním pokoji. Mlčky sedí u mámina lůžka. Vypadá, že se modlí. V posledních letech po operaci, která by se bez jejího přičinění vůbec neodehrála, se s matkou hluboce spřátelily. Nejen na základě sdíleného křesťanského vyznání, ale také širší víry v to, že ačkoli člověk na konci života čelí mnoha těžkým situacím, nikdy by neměl ztratit svou důstojnost a svobodu rozhodnout o svém konci. Takové je poslání domácí hospicové péče, která byla celý život doménou lékařky Šafářové. S matkou však našly mnohem hlubší, lidské pouto a uzavřely nepsanou dohodu. Až dojde na její poslední dny, Radka bude u toho. Jako tichý strážný anděl, průvodce momenty, o kterých se příliš nemluví.

Po prvních slovech zjišťuji, že je máma překvapivě šťastná, až euforická. Její oči se upřou na mě. Hledí správným směrem, ale mnohem dál. Ostří někam za hranice místnosti. Každý nádech hledá těžce a trousí nesouvislé věty, ve kterých se nejčastěji opakují slova jako radost a krása. „Jakube, já beru za tu kliku a je to taková krása. Jsou tady všichni. To je taková úleva. Já jsem pořád s vámi, ale z druhé strany je svět o tolik krásnější,” noří se maminka do svých prožitků. Odvracím tvář a snažím se spolykat slzy. Chci najít sílu k tomu vypravit ze sebe nějaká smysluplná slova, ale hlas se mi láme v hrdle. Usmívám se, až mě pálí tváře, a tlačím svou hlavu do polštáře vedle její. Tady jsou slova zbytečná.

Z chvíle ticha nás vytrhává příchod sestry. „Tak paní Heinová, nekape nám to, nekapeme! Dejte sem ručičku, takhle pěkně,” halasí sestra a vyvrací matčinu ruku do nepřirozené pozice. „Teď budete hezky držet, než bude kapačka prázdná,” rozkazuje rázně. Tři, čtyři hodiny? Vždyť i zdravému člověku paže v téhle pozici odumře za pár minut. Přesto maminka děkuje a snaží se špitnout pár vět o hodných sestřičkách. Stále být zadobře s personálem. „Vždyť to mají ty holky možná těžší než já,” zvykla si máma říkat během let strávených po nemocnicích. Jenže tady je zjevně problémů víc. „Byla celá nateklá, ze všech sil jí dávkovali antibiotika a zavodňovali ji, ačkoli ledviny evidentně selhávaly. Jak se tělo plnilo vodou, dusila se,” vysvětlila mi o pár dní později Radka. „Bylo jim úplně jedno, že se nemůže pohnout a leží bůhví kolik hodin na jedné straně. Naříkala, že ji bolí bok, ale nikdo s tím nic nedělal. Ani se ji nikdo nepokusil obrátit,” dodává Šafářová. Naštěstí byla už ten den matka na morfiu, které jí pomohlo uniknout od tíže slábnoucího těla.

Příští poledne si před nemocnicí na chvíli sedám na zábradlí a snažím se srovnat myšlenky. V jaké bude asi kondici dnes? Jenže to pětiminutové zdržení mě má hořce mrzet. Bohužel už nedostanu šanci se s maminkou rozloučit. Když vcházím do jejího pokoje, vítá mě jen prázdná postel. Srdce mi stoupá někam do krku, jak se mi podlomí kolena, chytám se blízké postele. Běžím na sesternu a ptám se, co se stalo. „Teď jsme ji odvezli k Boromejkám, vyžádala si to doktorka Šafářová, museli jste se minout!” odpovídá sestřička přes rameno, zatímco něco zapisuje do počítače. Obracím se na patě a mířím směrem na Malou Stranu.

Máte pyžamo?

V Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze člověka jako první zarazí klid, který se z okolního prostředí přelévá i do útrob samotného ústavu. Na oddělení paliativní péče, kde Šafářová působí jako ošetřující lékař, mi otevírá dveře sestra v řeholním rouchu. V jejích očích vidím účast, na kterou by v obyčejném hospitalizačním zařízení bylo jen sotva místo. Tady se nespěchá. Sestry vědí, že každý moment, který příbuzní stráví se svými blízkými, má svůj význam. Není třeba mnoha slov a většina příštích chvil se odehraje v tichu, za které jsem vděčný. Pouhá blízkost je nyní nejdůležitější. Když mě vede do matčina pokoje, hledám na zdi jeho číslo. Ptám se, co by se stalo, kdybych omylem vešel do špatných dveří. „Někteří pacienti by byli možná rádi, kdybyste se spletl,” odpovídá sestřička. Dochází mi, že zájem a návštěvy příbuzných nemusí být vždy samozřejmostí.

„V normálních nemocnicích je prostor jen na léčení pacientů. Když chce někdo v klidu odejít, podobně jako to chtěla vaše maminka, neumí si s tím poradit. Po rozhovoru s jejím ošetřujícím lékařem na Karlově náměstí jsme se dohodli, že ji převezeme k nám na oddělení u Boromejek,” vypráví Šafářová. Když jsem vcházel do místnosti s matčiným lůžkem, uslyšel jsem mezi čtyřmi stěnami rezonovat pravidelně se opakující zvuk, něco mezi hlubokým nádechem a vzlykáním. Máma měla zavřené oči, a co chvíli se křečovitě zachvěla. „Lidé se v posledních chvílích stáhnou sami do sebe a vzdají se kontroly nad tím, jak vypadají nebo dýchají,” osvětlila mi důvod matčina nářku Radka.

Sestra mě nechala s mámou o samotě. Sedl jsem si vedle postele a přemítal, co bude dál. Když se na nás po nějaké době přišla podívat další pečovatelka, viděl jsem, že tady neplatí obvyklé pořádky spočívající v ledabylých kontrolách sester. Pozdravila nejen mě, ale i zdánlivě nevnímající matku. „Dobrý den paní Heinová, teď vám zkontrolujeme tlak, nebojte se,” mluvila k ní laskavě a s úsměvem, ačkoli se nemohla dočkat odpovědi. Do ticha padajícího večera najednou zazněla další otázka. „Máte pyžamo?” obrátila se na mě sestřička. Ta slova odpověděla na všechny otázky, které se mi ohledně příštích chvil honily hlavou. Návštěvní hodiny tu jdou stranou. „Můžete tu být, jak dlouho chcete,” uklidňuje mě mladá slečna. Působí klidně, tiše stojí vedle postele a drží maminku za ruku. V tom mlčení cítím obrovský pokoj a podporu. Vím, že se tu nemusím stydět říct, že budu chtít na pokoji přespat.

S blížící se nocí jsem se naučil frázovat svou řeč podle mámina periodického sípání. V pauzách mezi nádechy vyprávím části vět. Mluvím o všem hezkém, co jsme spolu prožili, a odpovídám si místo ní. Vím, že mě slyší, její oči pod víčky těkají. V jednom krátkém momentu, který se mi nesmazatelně vpálí do vědomí, je na vteřinu otevře. Když mluvím o naší společné dovolené, dá mi zahlédnout dálku, do které odchází. Její koutky vytvoří úsměv, a pak se vrátí do své bolesti a lkaní. Před půlnocí přistrčím volnou postel vedle matčiny a jdu spát. Držím ji za ruku, a dokud udržím oči otevřené, povídám všechny společné příběhy, na které si dokážu vzpomenout. V druhé půlce noci se každou chvíli budím a kontroluji hodinky. Naposledy ukazují čtvrtou ranní.

Ticho, které neděsí

„Pane Hein, vy jste usnul, tak nevím, jestli to víte. Maminka už nedýchá,” budí mě malá hnědovláska v nemocniční uniformě a hned mizí pryč. Když mi mozek sepne, jsem zavalen absolutním tichem. Celý pokoj jakoby dokonale naplnilo a proniklo do všech štěrbin. Nedokážu si vybavit, zda tu tikaly hodiny. Pokud ano, zastavily se. Úlek přechází v obrovskou úlevu. Jindy děsivá absence dechu působí jako horká lázeň. Neustálá křeč dostavující se při každém matčině bolestném výdechu zmizela a mě dochází, že všechno její trápení skončilo. Pak znovu udeří slzy, hrdlo se mi hořce sevře, ale dávám tomu průchod. Pláču a usmívám se zároveň.

Personál mě opatrně odvádí na chodbu, zatímco se v pokoji pouští do úklidu a všech nutných úkonů. Nevím, co se ode mě teď čeká, tak meruňkovou chodbou kráčím k oknu. Za ním ze všech sil vychází obrovské slunce. Sedm ráno, paprsky se opírají do mé tváře a tělem prostupuje neuvěřitelně příjemné teplo. Svět vstává do práce, zatímco ve vedlejší místnosti slyším sestry poklízet. Někde ve mně startuje jakési vnitřní hojení, které ještě dlouho potrvá. Ale už v tu chvíli mi začíná být dobře okolo srdce. V rozbouřeném moři pocitů nejsilněji zaznívá ten, který mě ubezpečuje, že lépe to dopadnout nemohlo. Pokud bych si sám mohl vybrat, jak odejít ze světa, bylo by to takto.

Někdo mi klepe na rameno. „My tu máme takovou místnost, kde můžete počkat, než se vyřídí vše potřebné,” pokyne mi rázná, ale milá sestřička. Jdu za ní. „Kafe?” ptá se v pracovně, kde mě usazuje na gauč. Souhlasím a postava mizí zpět na chodbu oddělení. Její věcnost mi připomíná, že se o slovo hlásí všechny hloupě formální povinnosti, kterým je třeba dostát. Z mobilu začínám rozesílat zprávy známým.

Sestra se vrací nejen s turkem, ale také s nabídkou. „My tu na oddělení máme ve zvyku rozloučit se s každým modlitbou. Nevím, jestli jste věřící. Můžete se k nám přidat, když budete chtít,” nabízí mi. Přitakávám a vracíme se společně do pokoje. Okolo postele stojí několik žen. Všichni z oddělení na chvíli všeho nechali a sešli se tu, aby se rozloučili. Může to být tak sedmnáct hodin, co sem mámu přivezli. Přesto se tu stihlo odehrát víc lidské blízkosti, než jsem s ní za poslední půlrok jejího života poznal ve všech ordinacích. Modlíme se, neznám slova, ale doktorka je předříkává. V půlkruhu ještě chvíli mlčíme, a pak se kolečka hodin znovu roztáčí. Řeholnice se rozutečou zpět k potřebným pacientům a já mířím na sesternu.

Jako rovný s rovným

Dostávám pár papírů k podpisu a vedle nich bonbón. „Zasloužíte si ho,” objímá mě kolem ramen hlavní sestřička. Drobné momenty plné pochopení a podpory, které v tu chvíli tak moc potřebuji, dostávám, aniž bych si o ně řekl. „V přízemí vyřídíte zbytek, a kdybyste ještě cokoli potřeboval, stačí zavolat,” ozývá se za mnou, když nastupuji do výtahu. V příjmové a propouštěcí kanceláři mi pohledná paní s tetováním želvy na paži přibližuje, o co se ještě musím postarat. „Želvička“, jak sestře v duchu říkám, je poslední ze zaměstnankyň nemocnice, se kterou se setkám. Jak kdyby to věděla, ještě několikrát se mě zeptá, jestli je mi všechno jasné. Nešetří úsměvy a v jejím hlasu slyším pochopení, účast a snad i autentický zájem. Díky ní se ani uprostřed formalit necítím ztracen. Loučím se a odcházím.

Venku si sednu na schody kostela svatého Karla Boromejského. Zkouším dát dohromady, co se to vlastně v předchozích hodinách odehrálo. Celý spád unikající přítomnosti mi nedal příliš času zamyslet se nad těmi, které jsem v minulých dnech potkal. Všechny spojuje obrovská obětavost a porozumění, díky nimž jsem s lidmi zde mohl mluvit jako rovný s rovným. Byla to zcela odlišná zkušenost oproti obvyklé asymetrické trojčlence příbuzný-pacient-lékař. Šance osobně prožít odchod někoho blízkého není samozřejmá. Takový zážitek, sebevíce zprvu bolestný, se stává součástí vzpomínek na zesnulého. Uzavírá a rámuje vše, co jsme s dotyčným prožili. Život je kniha, která má své jednotlivé kapitoly. Ta poslední bývá často neprávem nejvíce opomíjená. Děkuji všem z oddělení paliativní péče Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze za to, že mně i mé matce umožnili popsat poslední listy jejího příběhu vyprávěním, o kterém lze beze studu hovořit.

Jakub Hein
Autor je student žurnalistiky a bývalý klient domácího hospice Cesta domů

Všechno důležité vám pošleme

Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Archiv Kaleidoskopů a Vzdělávacích newsletterů