Strach, nejistota i pocit, že na vlastní starosti není v rodině místo. Jak rozpoznat skrytou zátěž a nabídnout včas pomoc? O tom i o praktickém kurzu SKRYTÍ HRDINOVÉ®, který v listopadu 2026 nabízí Cesta domů, jsme si povídali s jeho autorkou MUDr. Šárkou Károvou, Ph.D.
S čím se sourozenci vážně nebo chronicky nemocných dětí nejčastěji potýkají a co z jejich prožívání může odborník snadno přehlédnout?
Často nejde o jeden problém, ale o dlouhodobé hromadění mnoha změn a ztrát. Dítě má strach o bratra nebo sestru, nemusí přesně vědět, co se děje, rodiče na něj mají méně času a energie. Chod rodiny se začne řídit léčbou a potřebami nemocného dítěte. Sourozenec může cítit smutek, strach a bezmoc, ale také vztek nebo žárlivost a následně vinu za to, že takové emoce vůbec má. Může mít pocit, že jeho vlastní problémy jsou vedle nemoci sourozence příliš malé a že na ně vlastně nemá právo. A potom přijde ráno do školy a očekává se od něj, že bude fungovat stejně jako ostatní děti. Některé děti se hůře soustředí, zhorší se jim prospěch, stáhnou se z kolektivu nebo se setkávají s nepochopením, necitlivými reakcemi či šikanou. Výzkumy u části sourozenců popisují zvýšenou psychickou zátěž, včetně úzkostných a depresivních symptomů a sníženého sebehodnocení.
Nejsnáze můžeme přehlédnou hodné, samostatné dítě, které pomáhá a říká, že je v pohodě. Právě ono může velmi dobře chápat, že rodiče už další problém nezvládnou, a proto se snaží žádným problémem nebýt. Absence problémového chování neznamená absenci zátěže.
Kdy jste si vy sama ve své praxi všimla, že dochází k přehlížení sourozenců?
Velmi výrazně jsem si toho začala všímat před téměř dvaceti lety při kontaktu s rodinami dětí s onkologickým onemocněním. Kolem nemocného dítěte přirozeně vznikal celý systém péče: lékaři, sestry, psychologové, rodiče. A vedle něj bylo často další dítě, jehož život se také zásadně změnil, ale nikdo se systematicky neptal, co se děje s ním. Proto jsem se začala jejich psychosociálním potřebám věnovala také výzkumně.
Jedno ze zjištění bylo, že dvě třetiny sourozenců si přály více času s rodiči. Zároveň ale většina nechtěla, aby rodiče trávili méně času s nemocným dítětem. Zároveň se ukazovalo, že se svými těžkostmi často zůstávají samy. Chyběly jim informace, některé děti měly mylné představy o nemoci a v několika případech se dokonce objevoval strach, že nemoc svého sourozence mohly nějak zavinit. A do toho se přidávaly problémy mimo rodinu – například šikana nebo necitlivé reakce spolužáků kvůli nemoci sourozence.
Výzkumné poznatky i naše dlouholetá klinická zkušenost ukazují význam včasné, cílené preventivní psychosociální podpory. Dítě potřebuje přiměřené informace, prostor pro svoje emoce, možnost mluvit o tom, co prožívá, a jistotu, že v případě potřeby se má kam obrátit. Právě z tohoto principu postupně vznikla metodika SKRYTÍ HRDINOVÉ®.
Kurz SKRYTÍ HRDINOVÉ® je prakticky zaměřený. Jaké konkrétní dovednosti nebo nástroje si z něj účastníci mohou odnést do své každodenní práce?
U jednodenního kurzu je pro mě nejdůležitější, aby účastník odcházel s tím, že ví, čeho si u sourozence všimnout, na co se zeptat a co může v rámci své profese konkrétně udělat. Budeme se učit rozpoznávat základní psychosociální potřeby sourozenců i signály zvýšené zátěže. Budeme pracovat s tím, jak téma sourozence otevřít s rodičem, jak mluvit přímo s dítětem, jak reagovat na jeho emoce, jakou podporu může nabídnout konkrétní odborník a kdy už je vhodné dítě propojit s další odbornou pomocí. Součástí kurzu jsou kazuistiky a konkrétní situace z praxe. Účastníci získají také praktické materiály a nástroje, které mohou využít při práci s dítětem a rodinou.
Je něco, co si účastníci kurzu často uvědomí až během praktických cvičení nebo práce s kazuistikami?
Velmi často právě to, jak snadno lze sourozence přehlédnout i při velmi dobré péči o rodinu. Druhé důležité uvědomění bývá, že podporovat sourozence nemusí vždy znamenat psychoterapii nebo další specializovanou službu. Někdy může velmi mnoho změnit už to, že si ho někdo všimne, dá mu prostor, nabídne informace.
Kurz je určený různým profesím. Co mají podle vás společného potřeby sourozence z pohledu zdravotníka, učitele, psychologa nebo sociálního pracovníka?
Každá profese vidí dítě v jiné části jeho života a má jiné kompetence. Zdravotník se s rodinou setkává v souvislosti s nemocí. Učitel může jako první zaznamenat změnu v chování, soustředění nebo školním fungování. Sociální pracovník může znát širší situaci rodiny. Psycholog nebo terapeut může nabídnout cílenější podporu tam, kde už je potřebná. Ale dítě je pořád stejné dítě. A základ je pro všechny profese podobný: sourozence vidět, zajímat se o to, co ví a jak situaci prožívá, nabídnout mu podporu odpovídající vlastní profesní roli a umět rozpoznat, kdy potřebuje pomoc někoho dalšího. Proto má velký smysl, když se na kurzu setkávají lidé z různých profesí.