Nový nástěnný kalendář Cesty domů 2027 zachycuje skutečná místa, lidi i každodenní činnosti organizace a oslavuje 25. rok její činnosti. S jeho autorkou jsme si povídali o kreslení podle skutečnosti, drobných detailech i o tom, jak se do ilustrací promítlo její setkání s Cestou domů.
Jaké pro vás bylo seznámit se s Cestou domů a jejími službami, než jste začala kreslit? Co vás při tom překvapilo nebo zaujalo?
O Cestě domů vím už dlouho a vždycky jsem její fungování obdivovala. Byla jsem proto moc ráda, že jsem se mohla seznámit s některými lidmi, kteří v Cestě domů pracují – a na chvilku se podívat dovnitř. Během návštěvy jsem měla možnost projít celý dům, nakouknout do jednotlivých pracovišť. Byla jsem nadšená z toho, jak přátelské, útulné, funkční a zároveň hezké prostředí lidé v Cestě domů tvoří.
Kalendář zachycuje jednotlivé služby a činnosti Cesty domů poměrně konkrétně, podle skutečných míst, lidí a někdy i situací. Jak jste při kreslení postupovala a co pro vás bylo důležité zachovat?
Bylo pro mě důležité vycházet ze skutečných míst. Prošly jsme s šéfredaktorkou nakladatrlství celý dům, nakoukly, kam se dalo, něco jsem si nafotila. Mnoho lidí, kterým se kalendář dostane do rukou, Cestu domů znají – a třeba ocení, že poznají obraz na zdi, střešní okno, hodiny nebo skříňku, která na místě opravdu je. Co se týče prostředí, příliš jsem si tedy nevymýšlela. U lidí to bylo svobodnější. Cílem nebyly vyloženě portréty zaměstnanců a zaměstnankyň, všichni by se tam nevešli. Občas jsem si ale při kreslení vybavila člověka, kterého jsem na místě potkala – například knihovník v kalendáři je myslím skutečnému knihovníkovi z Cesty domů celkem podobný.
Vaše kresby jsou jednoduché a hravé, ale zároveň v nich je mnoho detailů. Jak hledáte rovnováhu mezi zjednodušením a věrností tomu, co kreslíte?
Nikdy jsem nebyla realistická kreslířka, co se třeba perspektivy nebo „správné“ figury týče. Baví mě ale zobrazovat charakter věcí i lidí. Mám ráda zjednodušení ve stylizaci – nevěnuju se realistickému stínování a tak dále. Ale nechci, aby kresebný styl přebil skutečnost, třeba tím, že bych všem kreslila stejné nosy a stejné boty, aby každý poznal, že to je můj rukopis. Naopak – na tvarech skutečných nosů, bot, židlí i lampiček mi záleží.
Co pro vás znamenalo kreslit něco, co vznikalo přímo na míru konkrétní organizaci a jejímu skutečnému fungování?
Na takovou práci jsem zvyklá. Vymyslet průnik mezi konkrétním zadáním a tím, co bych zrovna ráda kreslila, mě vždycky baví.
Co byste si přála, aby si člověk z kalendáře odnesl, když si ho bude během roku prohlížet, kromě toho, že mu bude dobře sloužit jako kalendář?
Doufám, že bude dobře sloužit. Všem, kdo pracují v pečujících a neziskových organizacích, se klaním – kreslenou formou. Snad to půjde z ilustrací poznat.
Ilustrovaný kalendář i diáře s námětem na deskách koupíte v dobročinných obchodech Cesty domů i v eshopu
Magdalena Rutová absolvovala ateliér ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM (2016) u Juraje Horvátha a Michaely Kukovičové. Píše a kreslí knihy. Ryje linoryty, učí výtvarku u sebe v obýváku. Dělá portréty. Kreslí deníky. Provozuje linorytovou fotobanku LINOSTOCK.com. Ilustruje především knihy pro děti, její autorská kniha Já, chobotnice (Baobab, 2022) získala cenu Zlatá stuha, dostala se do mezinárodního výběru The White Raven a získala zvláštní uznání mezinárodního veletrhu dětské knihy v Boloni. Nemá agenta ani agentku. Je členkou Akademie ilustrace Madly a Jindry. Hlavním smyslem Akademie je jednou ročně ocenit nejlepšího ilustrátora/ilustrátorku formou peněz, což je v českém prostředí revoluční přístup.
ptala se Linda Tichotová Fryčová