„Chtěla bych přispět k tomu, aby skvělá cesta Cesty domů pokračovala dál,“ říká Markéta Pěchoučková, která se v srpnu 2026 stala její ředitelkou. V rozhovoru představuje svůj pohled na vedení organizace, mluví o tom, co ji na Cestě domů oslovilo, jak chce podpořit lidi, kteří v ní pracují, a proč by kvalitní paliativní péče měla být dostupná pro mnohem více lidí.
Před dvěma týdny jste se stala ředitelkou Cesty domů. S jakými pocity jste do nové role vstupovala?
Měla jsem veskrze pozitivní pocity. Během výběrového řízení jsem se snažila nepřipouštět si, čeho se účastním. Pak přišly výsledky a mně začalo běžet hlavou: Tohle je snad za odměnu. Měla jsem z toho velkou radost.
Výsledky jsem se dozvěděla v dubnu, od té doby jsem se zúčastnila několika oficiálních i neoficiálních setkání, postupně jsem začala vplouvat do nové role a měla díky tomu příležitost poznat některé své budoucí kolegy a kolegyně. Všechna ta setkání byla moc příjemná a milá a jen mě utvrdila v tom, že se na novou roli těším.
Co vás během prvních kontaktů s Cestou domů nejvíc zaujalo nebo překvapilo?
Překvapilo mě už jen to, jak příjemné je vejít do budovy organizace. Někteří lidé v mém okolí se mě snažili připravovat na to, že budu denně řešit těžká témata a že to na mě bude všude doléhat. Ale člověk do Cesty domů přijde a cítí se tu dobře.
Zajímavé jsou i reakce okolí. Část lidí se lekne a ptá se: Fakt? Dobře sis to rozmyslela? A já mám pocit, že vlastně nebylo co rozmýšlet, že to byla jasná volba. Pak je druhá skupina, lidé, kteří znají prostředí sociálních služeb. Ti říkají: To je skvělé. Cesta domů je krásná organizace a bude to bezvadná práce.
Hodnotou jsou klid a pocit bezpečí, které Cesta domů poskytuje
Převzala jste vedení organizace, která letos slaví 25 let. V čem dnes vidíte největší sílu a přínos Cesty domů?
Z toho, co vím z médií nebo co slýchám od známých, kteří mají s Cestou domů zkušenost, vnímám největší sílu v lidskosti a klidu, který organizace přináší lidem v době, kdy se oni nebo jejich blízcí ocitnou v paliativní péči. Přestože se paliativní péče poskytuje i v nemocnicích, v Cestě domů lidé zažívají něco navíc. Právě tím je známá – že pacientům i jejich rodinám poskytuje klid a pocit bezpečí. Sama to z ní cítím a vnímám to jako úžasně cennou hodnotu.
Velkou sílu vidím také v tom, jak dlouhou cestu organizace ušla. Vyrostla z malé ve velkou a dokázala postupně rozšiřovat své služby a rozvíjet se. Není to organizace, která vznikla, deset let funguje a nic se v ní nemění. To je pro mě velmi zajímavé a přitažlivé. Když si člověk začne o Cestě domů zjišťovat víc, udělá na něj opravdu velký dojem, co všechno se za těch 25 let podařilo vybudovat.
Může se ukázat, že na začátku je růst jednodušší, a čím je organizace větší, tím náročnější je udržet kvalitu i všechno, co se za ta léta podařilo vybudovat. Cítím velkou pokoru, že přebírám organizaci právě v této fázi, a chtěla bych přispět k tomu, aby její skvělá cesta pokračovala dál.
Vídala jsem, jak se zavedené organizace mohou rozvíjet a přitom si udržet stabilitu
Přišla jste z prostředí veřejné správy a evropských fondů. Co z tohoto světa může být užitečné pro oblast paliativní péče?
Vidím to na dvou úrovních. Zaprvé: Cesta domů neusiluje jen o to, aby dobře pečovala o své klienty, ale také o systémové změny. A právě proto je důležité rozumět tomu, jak fungují ministerstva a veřejná správa. Znalost lidí, kteří tam pracují, různých procesů i toho, proč některé věci jdou a jiné ne, může být velice užitečná pro to, aby se podařilo prosadit funkční změny.
Druhá rovina souvisí s tím, že jsem se věnovala především sociálním inovacím. Většina organizací, se kterými jsme na ministerstvu pracovali, byla z neziskového sektoru a poskytovala lidem služby nejčastěji v oblasti sociálního začleňování. Získala jsem zkušenost s tím, jak se zavedené organizace mohou rozvíjet, reagovat na nové potřeby svých klientů nebo měnící se prostředí a přitom si udržet stabilitu. Právě to jsou podle mě sociální inovace – hledání nových způsobů, jak lépe odpovídat na stále se měnící potřeby lidí. Viděla jsem to v řadě organizací a věřím, že tato zkušenost bude užitečná i v Cestě domů.
Markéta Pěchoučková o sociálních inovacích
„Na MPSV jsme hledali nové způsoby, jak řešit potřeby lidí v těžkých životních situacích. Nešlo jen o pomoc těm, kteří ji právě potřebují, ale také o hledání cest, jak podobným situacím předcházet. Cílem bylo nacházet řešení, která budou přínosná jak pro lidi, tak z hlediska veřejných financí.
Důležitou součástí sociálních inovací jsou otevřenost a spolupráce. Snažili jsme se podporovat organizace v tom, aby se na situaci člověka nedívaly jen optikou své vlastní služby, ale aby přemýšlely šířeji a nebály se spolupracovat s dalšími organizacemi. Často totiž nejlepší řešení vzniká ve chvíli, kdy nějaká organizace překročí hranice svého oboru.
V neziskovém sektoru jsem často viděla, že mezi sebou různé organizace soupeří, mimo jiné kvůli omezeným finančním prostředkům. Je to pochopitelné, ale zároveň to může komplikovat hledání nejlepších řešení pro klienty. O to důležitější je hledat způsoby spolupráce a vhodné modely financování. I to patří k sociálním inovacím – hledat řešení, která prospívají celému systému. A právě to Cesta domů dělá tím, že usiluje i o systémové změny.
V projektech zaměřených například na duševní zdraví mladých lidí jsme se snažili organizace cíleně propojovat. Měly své vlastní projekty, ale společně jsme hledali témata, na kterých se mohou shodnout, a systémové změny, o které mohou usilovat společně. Přemýšleli jsme také o tom, jak podporovat spolupráci i prostřednictvím financování. Inspirovali jsme se například ve Skotsku, kde stát podporuje sítě organizací, které pak společně řeší určité společenské problémy. U nás to není jednoduché, mimo jiné kvůli nastavení legislativy a dotačních programů. Navzdory tomu jsme se ale snažili organizace propojovat, hledat mezi nimi synergie v práci s klienty.
Měli jsme také několik menších projektů v oblasti paliativní péče. Jeden z nich se například věnoval i tématu, jak komunikovat o úmrtí s dětmi na základních školách. Spolupracovali jsme s některými organizacemi a svého času jsme oslovovali i Cestu domů v souvislosti s grantem na podporu služeb a vnitřních procesů.“
Můžete přiblížit, jaký styl vedení je vám blízký?
Jsem otevřená různým způsobům vedení. Nemyslím si, že každý tým musí fungovat stejně. Už na MPSV fungoval každý tým trochu jinak, protože měl v týmu jiné lidi, jiného vedoucího i jinou agendu. Někdy to mohou být standardní metody, někdy více nehierarchický směr, všechno má svá pro a proti. Důležité pro mě je nedělat věci jen ze zvyku, přemýšlet, co je pro daný tým nejlepší.
Můj styl není rozdávat úkoly a kontrolovat jejich plnění. Spíš se snažím vytvářet prostředí, ve kterém se lidem dobře pracuje. Vycházím z teorie podpory vnitřní motivace a věřím, že právě ta vede k dobrým výsledkům. Nemyslím si, že jich lze dosáhnout tím, že ředitel jen všechno rozdělí a zorganizuje.
S tím souvisí odpovědnost. Vždycky jsem podporovala samostatnost a volnost lidí, která je vyvážená velkou odpovědností za výsledky. Mám zkušenosti s tím, že když lidé nejsou neustále kontrolovaní, dostanou důvěru a prostor, vrátí se to v podobě větší zodpovědnosti, kreativity a lepších výsledků. Pokud se naopak řízení zvrhne v mikromanagement, lidé ztrácejí motivaci, práce je přestává bavit a je to vidět na výsledcích práce.
Za hodně důležitý považuji také seberozvoj a ochotu přemýšlet o vlastní práci. Dobře se mi spolupracuje s lidmi, kteří jsou otevření tomu, že i po dvaceti letech mohou některé věci dělat jinak a lépe a stále na sobě pracují. Zároveň až praxí člověk zjistí, co funguje a co ne. Proto považuji za důležité pravidelně si dávat zpětnou vazbu a společně reflektovat, co se daří a co je potřeba změnit. Týmové reflexe jsou pro mě velmi cenné. Bez slepých uliček to nejde, často jsou známkou toho, že měl člověk odvahu něco zkusit.
Cesta domů poskytuje péči, vzdělává odborníky i veřejnost, vydává knihy a dlouhodobě ovlivňuje debatu o závěru života. Je vám některá z těchto rolí bližší než ostatní?
Mám zkušenost s organizacemi, které pracují přímo s klienty, takže tomu rozumím nejvíc. Naopak nejméně znám prostředí nakladatelství. O to mi přijde zajímavější, je to pro mě příležitost proniknout do světa, který zatím neznám. Podobně je to i s dobročinnými obchody, tam se také teprve budu učit.
Chci, aby lidé chodili do práce rádi
Co byste si přála během svého působení posunout dál – nejen uvnitř organizace, ale i v celé oblasti paliativní péče?
Hodně bych si přála, aby Cesta domů fungovala co nejlépe i zevnitř. Aby se lidem dobře pracovalo, měli dobré podmínky, zbytečně je nezatěžovaly různé procesy ani byrokracie a aby mezi sebou měli hezké a funkční vztahy.
Překvapilo mě, že někteří lidé v Cestě domů působí velmi unaveně. Ráda bych mluvila o tom, co to způsobuje. Nechci vést organizaci, ve které lidé kvůli práci zažívají dlouhodobý stres. Není to dobré pro ně samotné ani pro kvalitu jejich práce. Chci, aby lidé chodili do práce rádi a měli prostor soustředit se na to podstatné.
Stejně důležité je pro mě navázat na to, co Cesta domů dlouhodobě dělá i navenek. Její síla nespočívá jen v péči o konkrétní pacienty a jejich blízké, ale také v tom, že usiluje o systémové změny. Byla bych ráda, kdyby se dařilo tuto roli dál rozvíjet, aby kvalitní paliativní péče byla dostupnější pro více lidí a aby Cesta domů zůstala silným hlasem v debatě o tom, jak má péče na konci života vypadat.
Je nastartovaný rozvojový projekt Cesty domů a byla bych moc ráda, kdyby se ho podařilo dotáhnout. Zároveň od veřejnosti stále častěji slýchávám, jak důležité jsou odlehčovací služby. Myslím, že potřeba dobře podpořit rodiny v náročných životních situacích bude dál růst, a proto mi přijde důležité přemýšlet nejen o lůžkovém hospici, ale i o tom, jak dál rozvíjet právě odlehčovací služby.
Přemýšlím také o vztahu mezi kvalitou péče a počtem klientů, o které jsme schopni se postarat. Pokud bude sílit tlak na to, abychom přijímali více lidí, budeme si muset klást otázku, co je pro nás hodnota – jestli poskytovat co nejkvalitnější péči menšímu počtu lidí, nebo hledat jinou rovnováhu.
Detabuizace smrti může vést k přemýšlení o životě a péči o vztahy
S tématy umírání a paliativní péče jste profesně dosud přímo spojena nebyla, co pro vás představují?
Paliativní péči sleduji už řadu let, i když jsem v ní dosud přímo nepracovala. Už před lety jsem byla v kontaktu s organizací Avast, která rozvoj paliativní péče významně podporuje, a přišlo mi skvělé sledovat, jak se téma postupně dostává do systému zdravotnictví. Být dnes součástí tohoto rozvoje mi proto připadá přirozené. Je pro mě obecně důležité dělat práci, která má jasný společenský přínos.
Velkou roli podle mě hraje i osvěta. Detabuizace smrti není důležitá jen sama o sobě, může lidi vést k tomu, aby víc přemýšleli o svém životě, o tom, jak pečují o své vztahy a co je skutečně důležité. Někdy bývá závěr života těžší i proto, že lidé neměli možnost budovat dobré vztahy nebo si včas říct důležité věci. Sama jsem to zažila – víc než skutečnost, že konec byl v určitém věku nevyhnutelný, mě bolelo, jak ten život předtím vypadal. Právě proto přemýšlím, jestli by Cesta domů mohla svým pohledem na závěr života ještě víc inspirovat lidi k tomu, aby o svých vztazích přemýšleli.
Osobně také považuji za důležité, aby lidé měli možnost připravit se na rozloučení a skutečně se rozloučit. Sama vím, jak velký význam to může mít. Myslím, že bychom se neměli bát mluvit s blízkými o tom, že konec života jednou přijde. Vyhýbat se takovým rozhovorům podle mě není dobré řešení.
Jeden můj blízký člověk mi vyprávěl o velmi těžké zkušenosti z nemocnice a říkal, že setkání s Cestou domů pro něj bylo obrovským uklidněním. Bylo by skvělé, aby to, co dnes představuje Cesta domů, nebyl výjimečný ostrůvek, ale běžný standard péče. Myslím, že spousta věcí kolem závěru života se dá dělat tak, aby nebyly zbytečně bolestné, a ráda přispěju k tomu, aby tomu tak bylo.
Vedle manažerské práce jste se jako dobrovolnice zapojila do Iniciativy Hlavák. Co vám tato zkušenost dala?
Na Iniciativě Hlavák mě fascinovalo hned několik věcí. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou: měli jsme jet na jarní prázdniny na hory, z výletu nakonec sešlo, a tak jsem se ve volném čase přihlásila na dobrovolnickou směnu. Přišla jsem do prostředí, o kterém jsem skoro nic nevěděla, a najednou jsem se ocitla uprostřed neuvěřitelně intenzivní situace. Přijížděli lidé z Ukrajiny, často jsme si nerozuměli, museli jsme rychle zjistit, co potřebují, kam chtějí jet, a všechno operativně organizovat. V porovnání s mou kancelářskou prací to byl úplně jiný svět, tolik lidí a příběhů… Dokonce jsem pak podle vzhledu nebo zavazadel dokázala v metru odhadnout, odkud cizinci přijeli.
Byl to pro mě obrovský zážitek. Obdivovala jsem, jak skupina lidí bez velkého zázemí, fungující od krize na Blízkém východě bez podpory, někdy dokonce navzdory překážkám, dokázala všechno zorganizovat, sehnat dobrovolníky a vytvořit fungující pomoc. Později jsem se přesunula spíš do zázemí. Bylo to hodně živelně organizované a v některých procesech jsem viděla prostor pro zlepšení. Přesto to pro mě byla nesmírně cenná zkušenost. Člověk se hodně naučí, získá jiný pohled na svět a odchází s pocitem, že dokáže být užitečný. Jen bych byla radši, kdyby takové zkušenosti nevznikaly kvůli válce.
Dobrovolničím také v platformě Byro, kde využívám to, co umím profesně. Jde o malou organizaci, která vznikla s cílem podporovat kvalitní veřejnou správu a propojovat úředníky, kteří chtějí svou práci dělat opravdu dobře. Zvlášť v době, kdy je státní správa často pod tlakem, je to velmi důležité téma. Byro například pořádá Festival kreativní byrokracie, který vznikl podle inspirace z Berlína a snaží se kreativní formou ukazovat, proč je kvalitní veřejná správa důležitá a jak ji podpořit.
Orientační běh je pro mě skvělý nástroj pro reflexi
Ve volném čase běháte orientační běhy. Pomáhá vám tento sport i při rozhodování v práci? A jak odpočíváte?
V orientačním běhu rozhodně nijak nevynikám. Začala jsem s ním teprve před třemi lety a beru ho i jako formu osobního rozvoje. Není to ani tak o fyzickém výkonu, ten bych zvládla, ale o rychlém rozhodování a o tom, jak člověk reaguje pod tlakem. Právě to mě na něm baví. Je to také skvělý nástroj pro reflexi. Existuje aplikace, do které si nahrajete svou trasu a pak se můžete vracet k jednotlivým rozhodnutím a přemýšlet, proč jste se vydali právě tou určitou cestou, a inspirovat se tím, jaké trasy vymysleli ostatní. To mi přijde hodně zajímavé. A navíc je kolem orientačního běhu skvělá komunita, která funguje podobně všude na světě.
Stejně důležité je pro mě trávit čas v přírodě. Mám štěstí, že to má partner nastavené podobně. Trávíme hodně času na chatě v lese, kde se mi dobře pracuje i odpočívá. Pobyt v přírodě mi pomáhá získat odstup a nadhled.
Markéta Pěchoučková (1977) vystudovala ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Během studia pracovala v české pobočce konzultační společnosti Arthur Andersen, následně působila jako konzultantka pro evropské záležitosti ve společnosti Josef Zieleniec & Partners.
Od roku 2002 pracovala ve veřejné správě. Po působení na Ministerstvu financí a v Bruselu při Evropské komisi nastoupila v roce 2005 na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zde se dlouhodobě věnovala sociálním inovacím a Evropskému sociálnímu fondu a do Cesty domů přichází z pozice ředitelky Odboru realizace programů fondů EU.
V letech 2017–2019 byla předsedkyní správní rady organizace Elixír do škol, který podporuje vzdělávání učitelů. Na jaře 2022 se jako dobrovolnice zapojila do činnosti spolku Iniciativa Hlavák. Jako dobrovolník působí také ve správní radě platformy Byro, podporující kvalitní veřejnou správu.
Má dvě děti. Volný čas tráví ráda v přírodě, věnuje se orientačnímu běhu.
autorka: Linda Tichotová Fryčová