Co nám sny mohou přinášet a proč se vyplatí jim naslouchat? S autorkou Martinou Špinkovou jsme mluvili o její nové knize Matouš v lítacím domě, o snech, které nás provázejí, i o těch, v nichž se znovu setkáváme s lidmi, kteří už zemřeli.
Pro Cestu domů jsi napsala dětské knížky o loučení, o strachu, o pečování o druhé. Teď přišly sny a snění. Co tě k tomu přivedlo?
Sešlo se to jako pěšiny na rozcestí: moje noční i denní snění jsou v mém životě i v práci důležité celý život. Sny mých dětí a pradětí a povídání o nich mi vždy připadaly důležité proto, aby se jim šlo životem dobře a svým cestám rozuměly, jak jen to jde. V Cestě domů jsem se u našich pozůstalých často setkávala s takovými „polosny“, kdy se jim zdálo, že jim jejich zemřelí nechávají, většinou spíš uklidňující, vzkazy, a sama to znám se svými zemřelými. Povídaly jsme si o tom i s primářkou Irenou Závadovou v knize Letecký motor ve dřezu a trochu jsme žasly. Snění je krajina našeho života a připadá mi maličko opomíjená, podceňovaná. Chtěla jsem na ni ukázat, dát nám ji víc před oči.
Čím ses inspirovala? V knize je opravdu spousta rozličných nočních i denních snů.
Vycházela jsem trochu ze svých snů, jsou tam sny mých dětí a vnoučat a dalších lidí. Příběh nezlomné tanečnice s umělou nohou mám z internetu, ale k ní se přihlásila i dívka s podobným osudem, což mi bylo povzbuzením a moc mě to potěšilo. Inspirací a povzbuzením mi byla také současná primářka Cesty domů Katarína Vlčková, která se svým mužem založila organizaci Zlatá rybka plnící přání nemocným dětem. To jsou úplně jiné sny než ty noční, ale mají v knize také své místo. Obecně jsem se snažila knihu promyslet a nakombinovat tak, aby tam byly základní aspekty snů, ty, které se nám zdají často a nějak se v nich tedy umíme najít.
V knize se text prolíná s obrazem. Jak probíhá tvůrčí proces?
Většinou začínám psaním, ale něco je od počátku obrazem a netřeba to psát. A pak to svlékám, z textu zbyde tak čtvrtina. Práce na autorské knize mi někdy připadá, jako když mám pokoj plný hlíny a na různých místech něco modeluju, trochu bloudím a dávám to dohromady. Ale na samém začátku je určitě spíš literární myšlenka – co a proč chci čtenáři nabídnout a odkud a kam spolu dojdeme.
Na jednom místě píšeš, že ve snu můžeme zemřelým dopovědět, co jsme nestihli. Máš zkušenost, že sny mohou nějak pomáhat ve ztrátě?
Myslím, že určitě. Slyšela jsem plachá i silná vyprávění desítek lidí, kterým nějaký drobný prchavý denní či noční sen dodal klid. Ujistil je trochu, že byť se jim stýská a je jim to strašně líto, jejich zemřelý blízký člověk se podle všeho má dobře. Může si třeba plout kudy a kam chce, jak to říká Vítkovi v jednom příběhu v knížce babička Mahulenka. Sny dokážou opatrovat kus naší duše jinak a něžněji, než jak to umějí lidé, když bdíme. Ale často jsou i těžké. Já se třeba několikrát moc ráda probudila ze snu, v němž moje zemřelá máma byla živá. Vlastně mi nedělalo radost, že je znova živá, štvalo mě, že znovu budeme muset procházet tím umíráním, které jsme přece už zvládli.
Píšeš, že sny jsou naše velké poklady a máme je velmi blízko. Jak být se sny ve spojení v každodenním životě?
Popravdě tohle přesně je důvod, proč jsem knihu chtěla udělat – aby nás inspirovala v tom, že se sny můžeme být ve spojení. Že má smysl si je naučit pamatovat (není to snadné, ale jde to), napsat, divit se nad nimi, snažit se porozumět, jestli nám něco říkají. Tedy teď myslím hlavně noční sny. Ale taky aby nám dodaly odvahu a sebevědomí, co všechno umí naše hlava vymyslet, ať už když spí, nebo když bdí. Přála bych si, abychom je brali víc vážně a nechali se jimi obveselit, odpoutat, trochu unést od všednosti. Mně třeba docela pomáhají malovat obrazy. Asi že jsem malíř. Vědec to bude mít zas jinak.
V knize se zabýváš i významem snů v různých kulturách a dobách.
Chtěla jsem připomenout, že moudří lidé před několika tisíci lety stejně jako my dumali, jak to s těmi sny je. A potom, že ve zcela různých kulturách i náboženstvích se objevuje ten druh snu, v němž nám bůh (nebo bohové) něco chce sdělit a jakoby si netroufl nebo prostě neměl nástroje na to nám to sdělit, když bdíme. Asi ví, že bychom si nevšimli nebo mávli rukou. Tak použije sen. Třeba v Bibli je až dojemné, jak bůh lidem sděluje ty nejdůležitější věci právě ve snu. A oni pochopí. Sen je vlastně tak trochu tajemný a posvátný. A důležitý!
Píšeš i o prorockých a klamavých snech. Jakým způsobem je podle tebe lze rozeznat? Jak se orientovat ve světě, kde jsou často hlasitější ty klamavé?
I tohle svět nabízí, je snadné chytit se do divných tenat. A není to jen teď, je dobré vědět, že tomu tak bylo asi vždycky. Nám lidem nějak přirozeně hrozí, že se necháme chytit, že naletíme, když dost nepřemýšlíme a nerozlišujeme. V současnosti je to asi složitější, ale nemyslím si, že rozlišování dobra a zla, pravdy a klamu bylo někdy snadnou disciplínou. Je to těžká, ale nezbytná věc v každé chvíli, mockrát denně. V knížce se tomu nejde plně věnovat, ale chtěla jsem o to aspoň zavadit. Koneckonců je to kniha hlavně určená k tomu, aby si nad ní lidé, třeba děti s rodiči, povídali o tom, jak to mají oni.
V knize jsou i tvé vlastní sny…
Mám tam jeden noční a jeden denní sen. Celé dětství jsem opravdu hodně toužila po houpacím koni. A nikdy jsem ho nedostala. Touha mě ale nepřešla. Až jednou, když už jsme měli tři děti, přinesl můj muž ze smetiště za vesnicí porouchaného starého houpacího koně. Dali jsme jej dohromady a teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem moc velká a už se nepohoupám. Bylo až legrační, jak ten sen zůstal se mnou asi třicet let a mě nenapadlo ani nad tím konkrétním koněm, že už neplatí. Tak jsem ho dala aspoň do knížky. Pořád slouží, vnučky ho minulý týden krásně učesaly.
Kdo všechno si knížku užije?
Má představa je, že děti se svými dospělými. A že je potěší, když budou společně sny objevovat a přizvou je k sobě do života, v němž je fantazie důležitá. Společné čtení by dětem mohlo pomoct vyrovnávat se s tím, že sny jsou někdy těžké a strašidelné. Ale knihy si žijí svými životy a může to být úplně jinak.
Martina Špinková (1959) je výtvarnice a autorka. Vystudovala VŠUP, ateliér knižní kultury a písma. Ilustrovala více než 80 knih, píše a ilustruje především knihy pro děti a vydala také tři básnické sbírky. S manželem a přáteli založila v roce 2001 Cestu domů, deset let ji vedla jako ředitelka a dalších šest let působila jako šéfredaktorka a výtvarná redaktorka nakladatelství Cesta domů.
ptala se Linda Tichotová Fryčová