Společně s členy a členkami Klubu přátel věříme, že každý má právo žít až dokonce podle vlastních představ. K tomu se snažíme vytvořit podmínky co největšímu počtu lidí. Pro tuto práci klubisté zajišťují nezbytnou finanční podporu a společenskou základnu podporovatelů domácí hospicové péče.

  • Jana Knitlová

    Cestu domů jsem podpořila ještě předtím, než jsem věděla, že se domácí hospicová péče dotkne i mne osobně.

    Když jsem loni na jaře poslala Cestě domů, jejíž činnost mi byla velmi sympatická, příspěvek a začala se zajímat, zda bych tam nemohla pracovat jako dobrovolnice, netušila jsem, že za pár měsíců budu domácí hospic potřebovat pro svého muže. Jsem velmi vděčná za práci všech lidí v mobilních hospicích. Umožňují, aby náročné a smutné okamžiky prožívala rodina společně, v lásce a klidu.

  • Lenka Mrázková

    Přála bych si, aby lidé měli možnost umírat v důstojných podmínkách, v okruhu svých blízkých. A pakliže to situace dovolí, tak i v péči takových institucí jako je Cesta domů.

    Moje maminka zemřela po dlouhé a vyčerpávající vážné nemoci. V okamžiku její smrti jsem jí byla nablízku, ona byla nablízku mně. To, že jsme si v tom okamžiku byly navzájem tak blízko, mi velice pomohlo se s její smrtí lépe vyrovnat. Proto jsem se rozhodla Cestu domů podporovat.

Brzy po tom, co jsme spolu s mým mužem v létě absolvovali každoroční náročné putování po Dolomitech, mu diagnostikovali rakovinu jícnu a žaludku. Po náročné operaci následovala dlouhá rekonvalescence. Zdálo se nám, že to jde pomalu, ale jistě k lepšímu, začal chodit na procházky, měl chuť i něco uvařit, zašel s kamarády na pivo.

Koncem ledna se mu ale náhle přitížilo a ošetřující lékař konstatoval, že se nemoc vrátila, zasáhla i další orgány, že má muž před sebou jen pár měsíců života a že další léčba by byla jen marné trápení. Dostala jsem kontakt na dva domácí hospice, které pomáhají v Praze a blízkém okolí. Během několika dnů se začal stav mého muže horšit, dýchalo se čím dál hůře, a pokud jsem ho neměla odvézt do nemocnice, musela jsem jednat rychle. Psycholog z Cesty domů mi velmi vlídně a jasně vysvětlil, jak se mám chovat, aby celá rodina nepropadla zmatku, a ujistil mě, že s pomocí odborníků lze všechno zvládnout tak, aby se nemocný cítil maximálně v bezpečí. Jejich tým mohl ale nastoupit až za týden a mně šlo o dny. Obrátila jsem se tedy na druhý domácí hospic, Most k domovu, jehož pracovníci naštěstí mohli u nás začít už třetí den.

Nastal čas, na nějž teď s odstupem času už mohu myslet jako na darovaný. Převládal pocit, že je vše, jak má být. Že se mohu na sestru a lékařku kdykoli obrátit, že v noci mohu volat službu, která má přesné informace, že mám doma všechny léky, které bolest tlumí, že mě naučili je aplikovat. Dennodenní návštěvy sestry i rozhovory s ní dávaly klid mému muži, mně i naší dceři, která přijela z Francie, aby byla s námi.

Jsem hluboce vděčná všem, kdo se v domácích hospicech pacientům věnují, kdo umožňují, aby i tak náročné a smutné okamžiky prožívala rodina společně, v lásce, důvěře a klidu, byť i relativním. Proto jsem ráda, že jsem Cestu domů podpořila, ještě než jsem věděla, že se dotkne mne osobně. A proto ji budu podporovat i nadále.

– Jana Knitlová

Umírání. To není jen záležitost umírajícího. Je to zatěžkávající proces pro všechny, kteří jsou umírajícímu nablízku. Nejbližší rodina, přátelé…jaká je jejich bolest? Jak ji vnímají? Já tu bolest už znám. Už ze své podstaty je úplně jiná, než bolest umírajícího. Je to bolest, která přežívá ten kritický okamžik smrti nám blízké osoby. A někdy velice dlouho. Neprojevuje se jen jako pocit ztráty, viny nebo prostě jako smutek, ale především jako pocit vyčerpání. Cesta domů pomáhá komplexně, nepodporuje pouze samotné umírající, ale vytyčila si pomáhat celé komunitě, z jejíhož centra umírající odchází a kde bude po své smrti chybět. Pomáhá všem, kteří pomoc potřebují, všem, kteří o pomoc požádají. Z mého pohledu otvírá a očišťuje již neprávem opomenuté rituály, které jsou se smrtí spojené. Vyprovázení, pomoc v bolesti a utrpení, pomoc v truchlení.

Většinou myslíme na život, ale nepřemýšlíme už tolik o jeho konci. Ale konec k životu patří stejně tak jako jeho začátek.

– Lenka Mrázková

Klubisté toho o nás vědí hodně.
S mnohými se pravidelně setkáváme.

  • budeme vás informovat o tom, co se děje v Cestě domů a na poli paliativní péče
  • pozveme vás ke společným setkáním (každoroční koncert, ples, snídaně s Cestou domů)
  • dostanete zdarma registraci do Knihovny Cesty domů
  • uslyšíte a pocítíte, že pomáháte důležité a dobré práci

Stát se členem klubu je snadné

  1. Členem Klubu přátel může být jednotlivec i právnická osoba.

    V Klubu rádi přivítáme jednotlivce i firmy. Na věku ani velikosti nezáleží.
  2. Minimální výše daru je 200 Kč měsíčně.

    Každoroční potvrzení pro odpočet ze základu daně je samozřejmostí.
Chci se stát členem Klubu přátel

V současné chvíli je v Klubu přátel přes 700 osob.
V roce 2016 podpořili klubisté naši činnost částkou 1,6 milionu Kč.

Jak naložíme s darovanou stokorunou

Jak naložíme s darovanou stokorunou
Vaše vzkazy
  • Jan Vrtiš

    Cestu domů finančně podporuji už několik let a myslím si, že odejít z tohoto světa lze důstojně a za podpory hodných lidí.

    Jednou také já budu umírat.

    – Jan Vrtiš
  • Romana Kopecká

    Cestu domů podporuji, protože mám pocit, že na nemocné a staré se v naší společnosti maličko pozapomíná a také proto, že lidé pracující v hospici mají můj neskutečný obdiv.

    Děkuji za to, že jste, děkuji, že děláte něco, co má smysl!

    – Romana Kopecká
  • Eva Balková

    Cestu domů podporujem, pretože je dôležité nielen prežívať, ale aj žiť a dôstojne odchádzať, pretože je mi dopriané viac než niektorým iným a cítim istú povinnosť podeliť sa o toto "šťastie", ktoré nemusí trvať večne.

    Pretože to má zmysel, pretože raz aj ja chcem odísť dôstojne, pretože robíte dobrú vec a fandím vám!

    – Eva Balková
  • Markéta Barošová Lajdová

    Cestu domů podporuji, protože smrt je přirozenou součástí života a současná společnost je nastavena tak, že je nám tato přirozená součást od útlého věku zakrývána, zatajována, tabuizována a když dospějeme, nemáme obvykle tušení, jak se k tématu umírání a smrti postavit. Což zpětně podporuje i strach jednotlivce z jeho vlastní smrti.

    Věřím, že Cesta domů tím, že umožňuje lidem umírat doma, dělá službu jak umírajícím, kteří mají díky tomu možnost prožít své poslední okamžiky aktuálního života ve větší pohodě, tak jejich blízkým, pro které je přítomnost u umírání nenarušovaná sterilním systémovým prostředím nemocnice (či ještě horší instituce) velmi zásadním transformačním zážitkem.

    – Markéta Barošová Lajdová
  • Jitka Garozzo

    Přeji si, aby co nejvíce lidí mohlo prožít svá poslední léta a chvíle jako moje babička, a doufám, že se společnost postupně odnaučí vytěsňovat konec života na okraj zájmu.

    – Jitka Garozzo