Brzy po tom, co jsme spolu s mým mužem v létě absolvovali každoroční náročné putování po Dolomitech, mu diagnostikovali rakovinu jícnu a žaludku. Po náročné operaci následovala dlouhá rekonvalescence. Zdálo se nám, že to jde pomalu, ale jistě k lepšímu, začal chodit na procházky, měl chuť i něco uvařit, zašel s kamarády na pivo.

Koncem ledna se mu ale náhle přitížilo a ošetřující lékař konstatoval, že se nemoc vrátila, zasáhla i další orgány, že má muž před sebou jen pár měsíců života a že další léčba by byla jen marné trápení. Dostala jsem kontakt na dva domácí hospice, které pomáhají v Praze a blízkém okolí. Během několika dnů se začal stav mého muže horšit, dýchalo se čím dál hůře, a pokud jsem ho neměla odvézt do nemocnice, musela jsem jednat rychle. Psycholog z Cesty domů mi velmi vlídně a jasně vysvětlil, jak se mám chovat, aby celá rodina nepropadla zmatku, a ujistil mě, že s pomocí odborníků lze všechno zvládnout tak, aby se nemocný cítil maximálně v bezpečí. Jejich tým mohl ale nastoupit až za týden a mně šlo o dny. Obrátila jsem se tedy na druhý domácí hospic, Most k domovu, jehož pracovníci naštěstí mohli u nás začít už třetí den.

Nastal čas, na nějž teď s odstupem času už mohu myslet jako na darovaný. Převládal pocit, že je vše, jak má být. Že se mohu na sestru a lékařku kdykoli obrátit, že v noci mohu volat službu, která má přesné informace, že mám doma všechny léky, které bolest tlumí, že mě naučili je aplikovat. Dennodenní návštěvy sestry i rozhovory s ní dávaly klid mému muži, mně i naší dceři, která přijela z Francie, aby byla s námi.

Jsem hluboce vděčná všem, kdo se v domácích hospicech pacientům věnují, kdo umožňují, aby i tak náročné a smutné okamžiky prožívala rodina společně, v lásce, důvěře a klidu, byť i relativním. Proto jsem ráda, že jsem Cestu domů podpořila, ještě než jsem věděla, že se dotkne mne osobně. A proto ji budu podporovat i nadále.

– Jana Knitlová

Umírání. To není jen záležitost umírajícího. Je to zatěžkávající proces pro všechny, kteří jsou umírajícímu nablízku. Nejbližší rodina, přátelé…jaká je jejich bolest? Jak ji vnímají? Já tu bolest už znám. Už ze své podstaty je úplně jiná, než bolest umírajícího. Je to bolest, která přežívá ten kritický okamžik smrti nám blízké osoby. A někdy velice dlouho. Neprojevuje se jen jako pocit ztráty, viny nebo prostě jako smutek, ale především jako pocit vyčerpání. Cesta domů pomáhá komplexně, nepodporuje pouze samotné umírající, ale vytyčila si pomáhat celé komunitě, z jejíhož centra umírající odchází a kde bude po své smrti chybět. Pomáhá všem, kteří pomoc potřebují, všem, kteří o pomoc požádají. Z mého pohledu otvírá a očišťuje již neprávem opomenuté rituály, které jsou se smrtí spojené. Vyprovázení, pomoc v bolesti a utrpení, pomoc v truchlení.

Většinou myslíme na život, ale nepřemýšlíme už tolik o jeho konci. Ale konec k životu patří stejně tak jako jeho začátek.

– Lenka Mrázková