Na druhém břehu je lidsky, dobře a příjemně. Ačkoliv by se zdálo, že umírání je téma neveselé ba přímo temné, v prostředí Cesty se stává přirozenou součástí života. Smrt není strašákem ve skříni, ale tichým společníkem naší práce. Tedy dobrá smrt, ta nejlepší, jakou si člověk přeje. Ta je cílem našeho snažení, od pracovníků v přímé péči, před kterými každý den v duchu smekám a kteří mají mou největší úctu, až po lidi v zázemí, zajišťující administrativní chod organizace. Dobré umírání mezi blízkými je náš společný cíl a je radost pro něj každý den pracovat.

Práce samotná má svá úskalí, popravdě řečeno projekty vytvářet je daleko těžší, než je kontrolovat. Přeci jenom z té druhé strany je hodně detailů skrytých a není na pohled zřejmé, kolik energie a času příprava projektu vyžaduje. Člověk musí dát pozor na spoustu věcí, bez kterých by žádost byla z výběrového řízení vyřazena. Nestačí jen vyplnit formulář, dostatečně srozumitelně a zároveň stručně popsat obsah činnosti, sestavit rozpočet a přiložit všechny požadované přílohy. Je třeba ohlídat, aby se žádost do podatelny dostala včas, aby ověřené kopie přiložených dokumentů nebyly starší, než pravidla daného programu dovolují, aby byla žádost odevzdána v tištěné i elektronické podobě v počtu kopií dle požadavků, aby vše, co má, bylo podepsáno paní ředitelkou. Je to poměrně dost úsilí, které člověk přípravě jedné žádosti např. na městskou část věnuje. Následuje několik měsíců nejistoty, zda vůbec nějaké prostředky na podaný projekt obdržíme, a dále při troše štěstí ve většině případů přidělení jen částečné podpory. Organizace se tak teprve v půlce roku dozvídá, jestli bude mít z čeho platit své zaměstnance.

Oslovování potenciálních dárců v rámci firemního fundraisingu je rovněž nemalý oříšek. Téma umírání a smrti samotné je v dnešní době tématem přehlíženým, ba přímo nežádoucím. Lidé jakoby samotným každodenním fungováním na nejvyšší obrátky svou smrtelnost přímo popírali. Prosba „přispějte na dobré umírání“ pak v tomto světle zní jako hlas z jiného světa. Naštěstí jsou lidé, kteří smrt vnímají jako přirozenou součást života a chtějí podpořit péči o umírající s vědomím, že jich se taková situace také jednou dotkne. Díky zaměření našeho sdružení jsou našimi dárci nejčastěji lidé s osobní zkušeností s pečováním o blízkého či přímo se službami domácího hospice. Doufáme, že v budoucnu se podaří zapojit i lidi a organizace, které o nás uslyší poprvé a téma smrti se tak bude dostávat zpět do povědomí veřejnosti jako součást života každého z nás.

I přes nejistoty a úskalí, které s sebou práce nese, je pro mě potěšením. Důvodem je nejen její hluboký smysl, ale také příjemné prostředí a pocit, že mou práci někdo ocení a poděkuje mi za ni. Jednou z denních radostí jsou společné obědy, u kterých se dozvíme o zajímavých historkách ze života, rozebereme nejedno filosofické téma, ale hlavně se společně zasmějeme. Smích nás doprovází každým dnem, mé soukromé tabu o depresivním hospicovém prostředí se velmi rychle rozplynulo. A jsem za to ráda.