Chtěl bych jménem celé rodiny moc poděkovat Cestě domů za zcela profesionální a neuvěřitelně lidský přístup. Díky vám mohl Jirka Salamánek zůstat s námi doma a mohli jsme tak společně nejen čelit jeho zákeřné nemoci, ale také prožít spoustu lásky, smutných a šťastných chvil, zůstat rodinou. Mohli jsme se rozloučit, poděkovat si za všechno, co jsme spolu prožili, naposledy se společně zasmát, tisknout si ruce, předávat si sílu. Jirka a nikdo z nás nebyl v jeho posledních hodinách sám. Hodně jste nám pomohli. Děláte skvělou věc! Manželka Helena, dcera Jitka, vnučka Markéta a zeť Daniel.

Milí přátelé z Cesty domů, pozítří to bude rok, co zemřel můj tatínek. V posledních dnech a týdnech hodně vzpomínám, jak jsme se o něj společně starali. Čím dál víc si uvědomuji a cítím, jak krásné a důležité období to bylo. Chci Vám ještě jednou poděkovat za péči, citlivost, pochopení, podporu a za všecko dobré, co jste pro nás udělali. Ze srdce doufám, že budete moct svou práci dál rozvíjet a pomáhat lidem, kteří se blíží ke konci své cesty. Přeji Vám všem hodně sil a radosti. Zora Freiová

SPIRITUÁLNÍ POTŘEBY ČLOVĚKA Mgr. Filip Štojdl V roce 1998 jsem se stal farářem. Od roku 2002 pracuji jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory. V tomtéž zařízení, stejně jako v sousední nemocnici, navštěvuji ty, kteří si přejí, abych je v závěru jejich Cesty doprovodil. To mne přivedlo nejen k tomu, abych se na tímto tématem hlouběji zamyslel, ale také k tomu, že s tragickou situací umírajících v českých nemocnicích a domovech seniorů něco udělám. Po absolvování lektorského kurzu vzdělávání dospělých jsem začal spolupracovat se vzdělávací agenturou pana Vítězslava Krále, kde mám akreditovaný kurz "ÚVOD DO SPIRITUÁLNÍ PÉČE O UMÍRAJÍCÍ V DOMOVECH PRO SENIORY ". V tomto textu bych rád nastínil to podstatné na cestě naší péče o nemocné, kteří potřebují vedle injekcí, jídla, pití, tepla i jiné věci - neméně důležité. MUDr. Ondřej Sláma z Masarykova onkologického ústavu hodnotí situaci v ČR takto: „V České republice každoročně umírá kolem 105 000 lidí. Téměř 60% všech úmrtí nastává na lůžkách nemocnic (60% všech úmrtí nastává na nemocničním lůžku). Nemocnice je tak nejčastějším místem úmrtí. Závěr života v nemocnici prožívá více než 60 000 lidí ročně. Situace v ČR je v tomto ohledu srovnatelná s ostatními vyspělými zeměmi Evropy (např. Německo a Velká Británie). Ze statistických dat MZČR a UZIS se můžeme dočíst různé informace o délce posledních hospitalizací, o příčinách úmrtí nebo o tom, zda byli zemřelí pacienti po smrti pitváni.“ Odkud a kam Když se posadíte na lůžko umírajícího (protože velmi často v nemocničním pokoji chybí i obyčejná židle), uvidíte před sebou člověka, který by si místo hadiček, přístrojů a obsáhlé dokumentace, přál usmířit se s dcerou, spatřit ještě jednou svou ženu, odpustit synovi. Přeje si zeptat se Boha nebo někoho jiného na to, zda a jakou měl jeho život vlastně cenu, proč musí trpět, zemřít. Během jediného okamžiku se z očí umírajícího dozvíte opravdu mnoho. Ucítíte strach ze smrti, stejný strach jaký míváme občas i my. Jenom je o dost intenzivnější a umocněný samotou a bolestí. Potřeby člověka V poslední době se často hovoří o tzv. potřebách pacienta. Ve skutečnosti jsou to potřeby veskrze lidské. Nic na tom nemění skutečnost zda jsme či nejsme pacienti, kolik je nám let nebo zda jsme muži či ženy. Naše medicína byla již velmi dávno orientována na somatické potřeby, které jsou z většiny také naplňovány. Samozřejmě, že se jedná částečně i materialismus, který nám byl implantován marxismem v jeho socialistické nemocniční praxi. To vše je ovšem již pár desítek let pryč a proto se na to nelze vymlouvat do nekonečna. Dnes se vše svádí na nedostatek peněz, často slyšíme nářek nemocnic a jiných sociálních zařízení.Chápu situace není lehká ale tvrdím, že podání ruky nemocnému, chvilka přítomnosti u lůžka nestojí nic.nJe to o něčem jiném. Lidskost si za peníze nekoupíte nikde na světě a ono je to opravdu jen o lidskosti, o tom být Člověkem. Sociální, psychické a především spirituální potřeby jsou dnes mnohde naplňovány ad hoc a občas jen v určité redukované podobě. Myslím, že není dostatečné, když se v rámci sociálních potřeb pustí pacientům na společenské místnosti hokej nebo v případě psychických problémů zavoláme psychiatra a nasadíme medikamenty a v případě spirituálních potřeb uspořádáme pravidelné bohoslužby. Na druhé straně netvrdím, že všude je to bezpodmínečně tak, jak jsem to právě popsal. Mám vlkou radost z toho, že i v České republice se rozvíjí domácí hospicové hnutí a na knižním trhu se navyšuje počet knih,které se fundovaně zabývají tématikou umírání a smrti. Přesto však stále ještě zřetelně vnímám, že v naší zemi je smrt a umírání to „velké a tajemné“ tabu, a tímpádem,že člověk vykořeněný z hodnot rodiny a víry stále lapá po dechu, když je konfrontován s nevyléčitelnou nemocí a smrtí. Smrt medikalizovaná a medializovaná V oblasti smrti a pohřbívání se opět objevují alternativy, které svou podstatou představují jen komické pokusy člověka „přelstít“ smrt. Začínají zde fungovat pohřební ústavy se svou „posmrtnou kosmetikou“, která vedle částečného balzamování nabízí lakování nehtů, make-up, úpravu a barvení vlasů a mnohé další. Existují pozice pohřebních poradců, kteří poskytují morální a psychickou podporu pozůstalým. Fungují pohřební ceremoniáři, kteří imitují kněze a nová krematoria stále více připomínají kostely. To vše nám může na jedné straně připadat bezvadné a dokonalé, na druhé straně je však jasné, že toto vše je znakem naší naprosté nesmířenosti se smrtí a neochoty se za života na smrt jen pomyslet. Jestliže před sto lety žili lidé ve velkých rodinách, kde zemřelý často zůstával až do pohřbu v domě, dnes žijí lidé často single. Jsou sami, na jedné straně asi šťastní a bez starostí, ale na druhé straně se jejich život tolik orientuje na „užívání si“ života, že při styku s opravdovou smrtí nedokáží normálně reagovat. Smrt ve zdravotních ústavech a zařízeních sociální a zdravotní péče (DPS) je podle mnohých odborníků smrt MEDIKALIZOVANÁ. Je nabízena celá řada léků a léčebných prostředků, jen abychom odstranili to nejhorší. Tuším, že mnohdy nejde o odstranění bolesti pacienta, ale mnohdy jde o její odstranění především z našeho dohledu. Nechceme se dívat na ošklivé a nevoňavé lidi, protože se velmi snadno můžeme stát jedněmi z nich. Naprosto netvrdím, že nemáme využívat možnosti moderní paliativní péče. Ba naopak. Chci jenom označit nebezpečný bod, kterým je dystanasie – tedy zadržená smrt. Smrt, kterou mají ve svých rukou zdravotníci více, než člověk který umírá! Dále se smrt, prostřednictví televize a internetu, stala MEDIALIZOVANOU. Ve zpravodajství, filmech i seriálech se objevují záběry z patologie a mrtvé tělo je stále naznačováno. Nicméně neschopnost vyjádřit smrt prostřednictvím fotek a filmových záběrů vede na jedné straně k nepochopení (smrt není ošklivá, ani krásná, je spíše nepřítomností života) a na druhé straně k banalizaci faktu smrti. Spirituální potřeby umírajících Vraťme se nyní k spirituálním potřebám.V nemocnicích i domovech pro seniory dnes fungují kaple a modlitebny, do zařízení docházejí duchovní různých církví, nebo jsou přímo tam zřizovány pozice kaplanů. Je ovšem jasné, že zřízením funkce nebo místnosti se toho moc nezmění, je to stále jen první krok. Umírající člověk se ovšem bez pomoci jen těžko vydá do kaple a stejně tak není v silách nemocničního kaplana, aby obešel denně všechny terminálně pacienty,kteří mají o tuto službu zájem. Hospicová a paliativní péče není stále běžně dostupná, stejně jako není běžně dostupná spirituální péče pacientům českých nemocnic a domovů pro seniory. Na internetu, v tisku i moderních publikacích, které se věnují spirituálním potřebám pacientů, jsem se bohužel setkal s velkým nepochopením toho, čím ve skutečnosti spirituální potřeby jsou. Velmi často dochází k zaměňování pojmu „spirituální“ a „náboženský“. Odhlédnu-li od ubohých představ, které jsem zaznamenal v jednom zdravotnickém časopise, kde zaměňovali neustále slovo „spirituální“ a „spiritistický“, jde především o to, že „náboženské“ potřeby člověka jsou součástí „spirituálních“ potřeb. Jaké jsou spirituální potřeby člověka ? Dají se vůbec nějak definovat? V zásadě se jedná o tato přání, slova a pocity, která začneme vnímat jen tehdy, pokud skutečně nasloucháme: 1. cítit smysl svého života 2. pochopit smysl své bolesti 3. dozvědět se pravdu 4. nalézt zdroj naděje 5. přijmout paradox srdce a rozumu 6. dívat se pomocí obrazů a symbolů 7. vnímat rituál 8. pomodlit se (náboženské potřeby) 9. dotýkat se 10. křičet a volat o pomoc 11. svolení žít nebo zemřít 12. stát se součástí přítomnosti 13. smířit se 14. naplnit potřeby těch okolo Člověk středověku byl ve své nemoci odkázán na velmi jednoduchý způsob péče. Byly mu podávány lektvary z bylin, pouštělo se žilou, přikládali mu pijavice. Ovšem spirituální potřeby člověka byly brány s velkou vážností. Podstatnou částí péče byla společná modlitba u lůžka umírajícího, rituály, zpěv, rozsvěcení svící a prosby za odpuštění. Moderní člověk se naproti tomu setkává s něčím, co je dnes nazýváno termínem "dehumanizovaná medicína". Tedy se situací, kdy je k dispozici nespočet kvalitní techniky, moderních přístrojů, skvělých léků, ale jen minimum času je věnováno člověku jako takovému. Lékaři i další zdravotníci jsou častěji v kontaktu s pacientem na monitoru svého počítače, než tváří v tvář u jeho lůžka. Před časem jsem se na jedné ze svých přednášek zeptal zdravotních sester a ošetřovatelek na otázku, co by si přály, kdyby jim zbýval jen jeden den života, přičemž by se ještě mohli pohybovat a dělat vlastně cokoliv. Jejich odpovědi byly: 1. rozloučit se s rodinou 2. smířit se 3. poprosit o odpuštění 4. uspořádat majetek, aby se děti nehádaly 5. zapálit si cigaretu 6. sex Ani jedna z nich neuvedla možnost vyhledat kvalitní zdravotnické zařízení se spoustou počítačů nebo se pokusit o odvrácení smrti. To, co nás tady „drží“ jsou naše vztahy. A právě vztahy jsou nám v naší smrti nejvíce odpírány. Musíme dodržovat klid na lůžku, v mnoha českých nemocnicích stále platí návštěvní hodiny, v pokojích není možné vést klidný soukromý rozhovor, pro osobní zpověď. Pro větší soukromí umírajícího je přivezen na pokoj paravan. V domovech pro seniory je velmi častým neblahým jevem to, že k umírajícímu je přivolána rychlá záchranná služba a takový člověk pak umírá při převozu do nemocnice, ve stresu z houkající sirény, napojený na infuze.. To všechno však v žádném případě není jen vina zdravotníků a pečujícího personálu v těchto zařízeních. Rodinní příslušníci se s neodvratností smrti jejich blízkého nehodlají smířit, trvají na poskytnutí pomoci a udržení člověka při životě „za každou cenu“. Na nemocnice i domovy pro seniory jsou podávány žaloby a tak se vytvářejí další a další dokumenty, standardy kvality, formuláře a prohlášení, kterými je opět obtěžován člověk, který v procesu umírání ztrácí dál své místo, prostor který by měl patřit snad především jemu. Slepá víra v zákony, předpisy a standardy kvality tento stav nikdy nedokáže změnit. Můžeme to udělat jenom my sami. Nejdřív si musíme připustit skutečnost, že mezi pacientem a člověkem není žádný rozdíl. Lékař, sestřička, rodina, ti všichni jsou sice v jednu chvíli v pozici pečujících, na druhé straně se za několik málo okamžiků mohou ocitnout v situaci opačné, tedy těch, kteří pomoc přijímají. Snaha vytěsnit smrt se naší společnosti dříve nebo později prostě vymstí. Tím, že budeme neustále propagovat kult zdravých, krásných a úspěšných jedinců, neodvrátíme fakt vlastní smrtelnosti. I sebekrásnější modelka či svalnatý manažer se budou muset smířit s tím, že jim budou jednou muset také vyměnit pokálené pleny, provést cévkování, zavádět sondu, polohovat a mnoho dalších věcí. Pokud jsme byli zvyklí na to, že jsme se každý den mohli osprchovat, depilovat si chloupky nebo se oholit, navonět se a vzít si něco hezkého, bude to celkem tvrdá rána pro naši důstojnost. Poté, co jsme si zvykli na kontakt s přáteli, dotyk blízkého člověka, možnost zajít si na koncert, do divadla, do kostela, ztratíme i to. Budeme dlouhé hodiny sami. To všechno čeká na každého z nás, pokud se nepokusíme se současným stavem něco udělat. Máme své potřeby a ty spirituální k nim neodmyslitelně patří. Vraťme se tedy k nim. Co pro nás znamenají, jak je vnímáme u sebe. Za všechny jsem si pro tento text vybral, podle mne, tu nejdůležitější: Cítit smysl svého života „Pomocí při hledání smyslu je svědectví jiného člověka, že život za všech okolností, dokonce i v utrpení, smysl má." V. E. Frankl Mnohokrát jsem slyšel i z úst zdravotníků větu „co má tohle za cenu“ nebo „takový život už nemá cenu“. Ne vždycky nám v životě dávají některé události smysl. Pokud se jej snažíme nalézt jen rozumem, pak nacházíme jen trosky a ruiny. Zajímavé však je, že změníme-li svůj postoj a podíváme se na bolest a utrpení jinak, smysl nacházíme. Lidé, které jsem doprovázel, často mluvili o oběti a očištění. Velmi zajímavým způsobem to popsala jedna zdravotní sestra, která mi řekla „někdy děkuji Bohu za to, že se mohu o toho člověka starat, protože mě to učí pravému pochopení lásky a soucitu“. Smysl života možná odhalit do všech důsledků nejde, ale přijmout tajemství jako fakt, který je naší vlastní součástí lze. Právě tady se ukazuje jak moc potřebujeme druhého člověka k tomu, abychom poznali svůj vlastní smysl bytí. Nejsme tu jen proto, abychom zabezpečovali život druhých hmotými prostředky, ale i jako objekt lásky a přijetí. Ti druzí nás potřebují, náš vlastní život i způsob jakým se vyrovnáváme s bolestí a smrtí, je důležitý. Můžeme dávat beznaděj, ale můžeme také stát u zrodu naděje,víry a klidného důstojného konce života těch druhých. Nikoliv přesvědčováním a argumentací a strohým neosobních plněním svých pracovních poviností ale i tím, že u umírajícího člověka prostě „jen“ budeme.

Velice Vám fandím, a i když jsem OSVČ, tedy "podnikatel", nemám větší prostředky na Vaši činnost přispět. Tak alespoň morálně - Vaše činnost má hodnotu nedozírnou - ve smrti jsme si všichni rovni, ale poskytovat "dobré" umírání je naprosto fantastické. Viděl jsem o vaší činnosti dokument (asi rok 2009, ČT) a jsem šťastný, že se Cesta domů dál rozvíjí... Doufám, že mám ke smrti ještě daleko (bude mi 40 let) - ale člověk nikdy neví. Držím palce a třeba mi život přinese šanci podpořit takovouto bohulibou činnost - v dnešní době je krásné vědět, že ne všem jde jen o dnešek...

Chci poděkovat kolektivu lékařek,sestřiček a sociální pracovnici paní Prokopové z Cesty domů, které se obětavě staraly o mého manžela a věrně ho doprovázely v jeho těžké nemoci až do posledních chvil jeho života. Přijměte moje díky za psychickou a morální podporu, díky níž jsem zvládala všechny těžkosti jeho nemoci. Neměly jste to s námi oběma lehké, zvláště v začátku Vaší pomoci. Jsem vám velmi vděčná za Vaši trpělivost, obětavost a pochopení. Kéž Vám Pán a Panna Maria pomáhá v tak záslužné práci.

Rád bych vám za celou rodinu poděkoval za citlivou a profesionální péči, kterou jste věnovali mojí sestře v posledních týdnech jejího života. Zvláštní dík patří ošetřovatelce Ivance. Bez Vás bychom neměli možnost důstojně doprovodit naší blízkou osobu na její cestě domů. Děkuji. Ondřej G.

Mnohokrát děkuji za lidský,citlivý a zcela vyjímečný přístup a komunikaci. Děkuji Jana Lališová

Vážení přátelé, život je dar člověku, jedinečný, protože živý člověk je svobodný a za svou svobodu odpovědný. Není omezen hranicemi od-do, život směřuje k intenzitě a k úplnosti bez ohledu na čas. Myslím, že nejblíž k cíli, k jednotě s naším údělem a s naší šancí, se můžeme octnout v několika minutách a ty dny a ta léta okolo jsou jejich kontextem a jejich konsekvencí. Je jedno, udeří-li tyto minuty (a třeba hodiny, dny, nebo i léta) v dětství nebo i blízko umírání-kdykoli. Život vyžaduje bez ohledu na hranice našeho času zájem a úctu. A chcete-li, i starostlivou péči. Dovolte mi, abych vám poděkoval a přiznal hluboký respekt za přístup a způsob, s jakým v tomto smyslu jednáte. S jemností a taktem, ale bez falešného sentimentu. Věcně, protože s věcmi reálného světa jsme svázaní a na nich závislí. Kvalifikovaně, protože odborná dovednost a znalost dělá z dobrého úmyslu práci, která má cíl a metodu. Přátelsky a s porozuměním, protože to jsou ty hodnoty, které z nás činí bytosti si rovné, které suplují mnohdy nedosažitelnou spravedlnost a činí svět ve kterém žijeme, žádoucím a chvílemi až krásným. Pomáháte nám v mnoha ohledech, v těch zcela konkrétních, praktických, i v těch méně zařaditelných do statistických tabulek. To nejcennější je, že jste nás až překvapili jistotou, že máme to štěstí žít na tomto světě s lidmi, kteří nečiní rozdíl mezi povinností a samozřejmostí. A že si jich proto můžeme vážit a mít je rádi.

Vážená paní Prokopová, chtěl bych Vaším prostřednictvím vřele poděkovat celému týmu Cesty domů, který se staral o moji manželku. Dostávalo se nám oběma péče v takové míře a projevované tak krásným lidským způsobem, jak jsme to ani nečekali. Díky iniciativě a péči, se kterou jste neustále sledovali její stav a upravovali dávkování tišících prostředků a rovněž díky poskytování všemožných pomůcek ulehčujících její situaci byly její poslední chvíle klidné a bez utrpení. Vaše jednání hladilo duši a za to vše jsem vám velmi vděčný. S přátelským pozdravem a přáním toho nejlepšího Petr Červinka

Dobrý den, chtěla bych jenom říct, že CESTA DOMŮ je to nejlepší co nás a našeho tatínka mohlo potkat v posledních měsících a chvílích jeho života. Jsme moc vděčni, že jsme mohli využít vašich služeb a budeme na vás vždy vzpomínat s úctou jakou jste vy projevovali k tatínkovi. Mnohokrát za vše děkujeme Káča Janoušková

Když jsme se se sestrou dozvěděly maminčinu diagnózu, která nedávala žádnou naději na vyléčení nebo zpomalení nemoci, první naše myšlenka byla udělat maximum pro to, aby maminka nemusela být v nemocnici. Po deseti dnech v nemocnici jsme maminku přivezly domů, kde měla již připravenou polohovací postel a otočné sedátko na vanu. Po dvou dnech jsme ale vezly maminku zpátky do nemocnice s velkými bolestmi. Po úpravě léků jsme si ji mohly vzít opět domů, byla ale velmi omámená a dezorientovaná zvýšenými dávkami léků, neschopná samostatného pohybu, zjistily jsme u ní proleženiny. Propadaly jsme beznaději, že péči o maminku nezvládneme, přestože k nám docházela 3x v týdnu sestřička z ProCare Medical - sesterská zdravotní péče, a pomáhala nám maminku vykoupat a ošetřit proleženiny. Maminčina obvodní lékařka nám doporučila využití služeb Cesty domů, pokud nechceme maminku vracet do nemocnice zejména z důvodu úpravy dávkování léků a opiátů s měnícím se maminčiným zdravotním stavem. Z Cesty domů pak téměř 2 měsíce maminku navštěvovaly doma paní doktorka Šafářová a setřičky Ivana, Štěpánka, Anna a Bohdana, a díky nim maminka strávila toto období doma téměř bez bolestí, schopná pohybu s naší pomocí (až na poslední týden), bez potíží vnímala okolí. Mohly jsme spolu rozmlouvat, vzpomínat na rodinné události, četly jsme mamince knížky a mohly si s ní o nich povídat. Společně jsme se smály i plakaly. Když se mamince přitížilo, nebo jsme si některá nevěděla rady s novou situací, sestřička byla u maminky většinou do 20ti min., někdy i několikrát za den nebo i v noci, konzultovala maminčin stav v případě nutnosti telefonicky s paní doktorkou, která přicházela k mamince jak bylo potřeba. Ze začátku, než se vysledovaly nejoptimálnější dávky léků, přicházela paní doktorka téměř denně, poslední maminčiny dny života i 2x za den. Maminka už v nemocnici mezi cizími lidmi nestrávila ani jeden den. Jsme velmi vděčné za to, že jsme mohly být s maminkou po celou dobu nemoci, ona sama byla spokojená že je doma, jen se svými blízkými a že návštěvy, které k ní přicházely, si může užívat v klidu svého soukromí. Samozřejmě byly chvíle, které byly náročné psychicky pro nás, které jsme o maminku pečovaly 24 hod. denně střídavě podle našich možností, a těžké pro maminku, kdy si uvědomovala svou nemoc a vše co s ní souviselo. I tyto situace jsme však dokázaly překonat díky porozumnění a citlivému přístupu paní doktorky nebo sestřiček, které nám pomohly utišit naše rozbolavělé dušičky vždy v pravou chvíli. Díky nim jsme prožívaly i poslední dny a hodiny maminčina života relativně v klidu, sestřičky i paní doktorka nám vysvětlily vše co se momentálně děje a jak to může vypadat v dalších dnech či hodinách. Myslím že i maminka vnímala klid kolem sebe, i když v něm byl smutek. Sestřička Ivanka byla pro mne neocenitelnou podporou v posledních hodinách maminčina života a při přípravě maminky na její poslední cestu. Moc za vše děkujeme, jsme přesvědčené, že bez pomoci Cesty domů bychom tohle všechno neměly vůbec šanci zvládnout. Nikdy na neuvěřitelně obětavou pomoc Cesty domů nezapomeneme.

dekujeme

Děkujeme!