Proč vznikl tento web?
Dívali jsme se po webech v zahraničí, přemýšleli, jak je to se vzpomínáním na zemřelé v naší zemi, sledovali internetizaci všeho a když se naskytla příležitost podpory z grantu, zkusili jsme připravit webový prostor lidem jako jednu z možností, jak se v běhu zastavit a mezi vším klikáním si kliknout trošku víc zvolna... 

Pro koho je určen?
To se uvidí: možná pro ty, jak se zatím ukázalo po pár dnech fungování, kteří se potřebují „sejít“ rychle nad smrtí někoho jim blízkého a jsou z celé republiky, pohřeb ještě nebyl, ale dá se tudy nějak být spolu. Trochu jsme portál zamýšleli také pro lidi, kteří na hrob mají daleko, jezdí na něj málo nebo třeba i pro ty, kteří nevědí, kde jejich milá učitelka z mládí či dávný přítel leží. Možná se u takového „pomníku“ také lidé nějak potkají. Nu a pak může sloužit těm, pro něž jsou smuteční obřady těžké, ale nějak se stejně rozloučit potřebují.

Proč se vytváří virtuální vzpomínání, když si člověk může dojít na hrob nebo doma zapálit svíčku?
Tento prostor nevznikl proto, aby některé z našich starých dobrých rituálů podpořil, ale aby k nim trochu v duchu naší facebookové doby přibyl. Tiše si myslím, že se i může stát, že někdo, kdo nakliká pár svíček tady, dostane i touhu nebo sílu zapálit doma tu opravdovou svíčku nebo jít dokonce na hřbitov, kde nikdy nebyl...

Není toto moc veřejné vzpomínání? Je to pak opravdové?
Opravdové to není tak, že si na to sáhneme, to tedy opravdu ne. Veřejné to je přiznané. Mnoho věcí jsme si v dnešní době nesmyslně zveřejnili (pseudoproblémy, zbytečné starosti, nahotu atd.) a některé zase nesmyslně zavřeli někam do soukromí: svatby a pohřby nikdy nebyly věcí soukromou a intimní. Lidi vždycky nějak cítili, že jsou to chvíle, kdy na ně život sáhne opravdu hodně silně a oni potřebují, aby to s nimi nesli i ostatní, v tu chvíli svatby a pohřbu, ale i v časech dalších. Skrýváme své strachy, pláč, křehkosti... a pak se divíme, že jsme sami a neuneseme to. Podívejte se na diskusi na www.umirani.cz. Je velmi intimní, až mi někdy zatrne, ale je vidět, že skrytost, anonymita a rychlost internetu může někomu pomoci tam, kde by si jinak o pomoc neodvážil říci.

Jak vypadá dobré vzpomínání na někoho, kdo zemřel?
Myslím, že tak, že jej necháme mezi sebou a v nás co nejvíc a nejhezčeji žít takového, jaký byl. Často až právě poté, co zemře, se nám ukáže „celý“ a nám se pak přirozeně zapomenout nechce. Nu a pak myslím, že je moc hezké vzpomínat právě společně, každý přidat svůj pohled, svoji historku.

Cítila jste osobně někdy, že byste takovýto web využila kvůli sobě?
Já jsem ta s tou učitelkou z dětství. Stokrát jsem si vyčítala, že jsem paní, která v první třídě tak silně ovlivnila celý můj další život, nenavštěvovala, neřekla jí to, nevím ani kdy umřela a kde je pochována, neměla děti... Tak až mne opustí obava, že bych někomu z její rodiny, která asi neexistuje, lezla do zelí, tak jí tam ten pomník udělám, třeba tam někdy dobloudí nějaký vzdálený příbuzný nebo aspoň spolužák a řekne mi, kdy zemřela. Teď to budu muset odhadnout...

Na závěr ještě několik obecnějších otázek:

Proč je dobré truchlit?
Vzpomenu slavného faráře od Týna, patera Reinsberga. Vždycky říkal: víš, proč Velikonoce trvají čtyřicet dní? No přece proto, že na tak velkou věc je náš malý rozum krátký a potřebuje čas, než mu aspoň kus dojde. Myslím, že prostě žijeme v čase a jako na mnoho jiných věcí čas užíváme, i na loučení jej potřebujeme. Máme si tím pomalu projít, se všemi nahoru a dolů, abychom to nakonec zase byli my, ale proměnění tou velkou, opravdovou lidskou událostí ztráty a nového, jiného žití.

Jak vypadá dobré truchlení? A jak špatné?
To je u každého jiné. Jedna věc je jasná: pokud něco tak důležitého zazdíme a zameteme do kouta, kam se nedíváme, nezmizí to a bude to na nás číhat na mnoha místech, kde to nečekáme, vracet se, trápit, vstupovat nám do života tehdy, kdy to nejméně čekáme. Nelze předepisovat pláč nebo nepláč, aktivitu, společnost nebo naopak. Určitě je ale dobré nezavírat oči a projít smutkem a loučením tak, jak je potřeba.

Je možné měnit zvyky ve společnosti? Například ohledně smrti?
Joj! To je těžký oříšek. Ale asi nemůžu říci, že ne. To bych popřela to, co všichni v Cestě domů děláme. Mám pocit, že když něco jako lidé přirozeně umíme (starat se o sebe, být si nablízku, jít spolu dobami nejen lehkými) a teď jsme to trochu zapomněli, že má smysl se ptát, je-li tomu tak, a hledat, jak to zase najít a být tak spokojenější. Ano, snažíme se trochu napravit smutný způsob umírání a loučení v Čechách.

Nemít pohřeb je normální.
Nu, to mám trochu tady na mysli a moc mne to souží. Teď jsem byla v Rakousku, předtím v Německu, mluvili jsme s Ukrajinci a Poláky, se Švýcary. Nikomu jsem nedokázala vysvětlit, že je to možné tak, jako u nás: přes polovinu pohřbů v Praze bez obřadu (tedy nejsou, není rozloučení), velká část uren nevyzvednuta a posléze nasypána do hromadného hrobu. To neznají žádné slušné civilizace v minulosti, nenatrefila jsem na jinou zemi než nás (ještě snad východní část Německa nic moc), to jsme vymysleli až my tady v Čechách a ještě vlastně to často pokládáme za normální.

Co se nám to přihodilo? Nu tak berme náš vzpomínkový web jako jeden maličký kamínek v mozaice možností, kudy si uvědomit, že tu s námi naši milí byli a že v našich vzpomínkách dostávají šanci žít tu s námi. Ale není to šance pro ně, je pro nás. Proto zveme na web Vzpomínky a doufáme, že u klikání nezůstane...