Už dlouho předtím, než jsem začala kurz pro dobrovolníky v Cestě domů, jsem v sobě měla touhu nějak pomáhat starým lidem. Stáří je samo o sobě náročné životní období a když se k němu přidá ještě samota a nemohoucnost, tak odcházení z tohoto světa pak může být velmi smutné. A to je škoda! Když jsem se přes kamarádku dozvěděla o Cestě domů, hned jsem věděla, že to je, co bych chtěla dělat, i když Cesta má v péči nejen staré lidi. Moje obavy z toho, jestli to zvládnu, mi pomáhal rozptylovat úžasný a citlivý přístup všech, kdo v Cestě pracují, a taky lidé, kteří se mnou byli v dobrovolnickém kurzu.

První praxe v hospici v Čerčanech byla fyzicky i psychicky náročná (velmi obdivuji místní sestřičky a ošetřovatele). Strávila jsem tam víkend a za tu dobu mi všichni klienti rychle přirostli k srdci. Stejně tak i všichni, ke kterým mě pak poslala Cesta domů. Na některé vzpomínám dodnes a ráda. Nezastírám, že občas jsem bojovala se slzami, ale s některými klienty jsem se i docela zasmála. Blízkost smrti je velkou školou života. Jsem za ni vděčná.