V posledních dnech přespolní neodjíždějí, tráví čas spolu, pomáhají mamince, na níž tíha péče leží nejvíc. Je večer, všichni sedí u stolu, uši mají nastražené kdyby něco, ale tatínek spí. Povídají si a je jim líto, že už tu táta nebude. Vzpomínají a je jim společně smutno. Smějí se a děkují za společná veselá léta. A pořád je to všechno spolu. Pijí čaj a najednou to vidí: je dobré, že to umějí takhle žít spolu, ty dobré i ty smutné časy. Vědět o sobě, nevězet ve svém smutku, ale těšit druhého v jeho smutku. Radují se z toho, že to tak u nich doma je.

Najednou se zarazí: ale jak to je, když to někde lidé takhle nemají? To si nedovedou představit. Jak to tedy mají? Jak je možné nebýt spolu? A co pak takoví lidé dělají, jak pečují, jak se utěšují? Jde to, nebýt spolu? To musí být hrozně smutné…

Tatínek pomalu odchází, ale nejspíš i on dobře ví, že je tu nechává spolu a že to tak je dobré.