Vojtěch se s tím jen velmi těžko smiřoval, má přece krásnou velkou rodinu, musí se o ni postarat, děti jej potřebují, Zuzana nemůže zůstat sama. Nakonec se rodina krásně starala o něj. V nemocnici už nenabízeli další řešení, tak byl poslední čas doma. Čas závodil sám se sebou: potká se tatínek se svým novým dítětem? Stačí to ještě? Zuzana napřela všechny síly, starala se o Vojtěcha a všechny děti, pomáhal hospic, kamarádi. Nakonec Vojtěch zemřel a po těžké noci přišel den a narodil se v něm malý Vojtíšek. Prohraná bitva o čas? Zoufalá Zuzana? Zvláštní…čas se vlastně na chvíli zastavil a asi uměl porovnat věci tak, jak nejlíp porovnat šly. Zuzaně někde tiše vzadu září oči, když říká: jsem moc vděčná, že Vojtíšek počkal. Mohla jsem totiž vidět, jak velký Vojta zemřel – na posteli bylo jeho tělo, ale on sám už to nebyl, jen taková skořápka. Kde ale byl? Nevím, jak to udělal, ale prostě vím, že skořápku odvezli, ale on s námi zůstal, je tu. Kdybych byla v porodnici, tohle bych neviděla, nevěděla a nemohla si opatrovat. Zuzana statečně své kouzelné tajemství opatruje a přitom chová malého Vojtu, kterému září trochu šibalsky oči. Že by také věděl?