A pak někdo zezadu pomalu přijde a říká, ukaž, já se na to podívám, a vy říkáte, to nejde, nemá to smysl, je to v čudu… a on to vezme a poklidně pracuje a za chvilku jsou provázky jakoby nic od sebe. Je to podobné i s tím, jak někomu se nahromadí plno neřešitelných situací do sebe a nejdou rozplést: chtěla jste se starat o maminku, která má Alzheimera, ale v práci vás nepustí, a tak maminku dáte přes týden do pečovatelského domu a na víkend ji vozíte tatínkovi domů, ale tatínek dostane rakovinu a je třeba o něj pečovat, manžel začíná vzdychat, že nejste doma a jen u rodičů, děti mají moc školy a za babičkou a dědou se nemají čas stavit, tak tatínka dáte také do nemocnice, ale on chce domů a vy se hroutíte, protože rodiče jsou každý jinde, strádají bez sebe a vy lítáte mezi nimi, jeden den za tím, druhý za oním a doma děti a manžel pláčou, že vás málo vidí… uf. Nu – takovým lidem se snažíme nějak trochu pomoci v poradně, odlehčovacími službami… ale pak přijde stejná situace, dcera Jana ani není dcera vlastní, v práci být musí, tak přes týden vyřeší pro oba rodiče jeden společný pokoj v pečovatelském domě, o svátcích a na víkendy si oba bere domů. Mají polohovací postel pro pána a postel pro maminku, oba leží vedle sebe a drží se za ruce, každý trochu jinde a přece spolu jako desítky let předtím. Manžel dcery i děti se snaží pomáhat, přijde i syn obou rodičů, nějak to rozplánují, ve chvilkách společných zvládnou oslavit narozeniny maminky, která kdo ví, co o tom ví (to nikdo nevíme), ale zasněně září s květinou od manžela. Manžel se pomalu ztrácí, za každý den doma je vděčný a také doma nakonec v klidu zemře. Do samého konce se svojí ženou, o niž se staral, jak nejdéle mohl. A když už nemohl, mohl ji aspoň držet za ruku. A všichni, co chodili pomáhat, to viděli a odnesou si jako posilu do života dál. Je to málo? Rozuzlená situace, dva lidi vedle sebe a spolu, jak to jen nejlépe šlo. A ti kolem? Rozloučení a vděční.