Jak jste se o Cestě domů a Klubu přátel dozvěděla?
Byla to úplná náhoda! Seběhlo se to najednou a nečekaně jednoho zářijového dne. Ráno jsem šla navštívit naši sociální pracovnici paní Janu K., abych se ujistila, že naši klienti budou umístěni do jiných zařízení a do kterých, a také kteří pacienti budou naopak přeloženi z jiných oddělení k nám. Najednou Janě zazvonil telefon - naléhavý hovor. Čekala jsem, až skončí, a zatím jsem si prohlížela její novou kancelář. Pěkně to tam vonělo, byly tam květiny… a knihovnička. V té jsem viděla pár moudrých knih s obdivuhodnými názvy a nějaké příručky, letáky, a také brožury nějaké Cesty domů. Už jsem chtěla jít, ale Jana položila sluchátko, tak jsem se zeptala „Ty Jani, co to je ta Cesta domů?“ „No, jestli chceš, tak si to klidně vezmi, je tam plno zajímavých věci, občas to dávám lidem, kteří už nevědí, co dál dělat.“ Odnesla jsem si vysvětlení a s několika brožurkami jsem spěchala na oddělení… „Jé, Cesta domů,“ vrhla se na brožurky má kolegyně Mgr. Irena Lacinová… „Vidělas jejich stránky na netu?“ Hned otevřela Umirani.cz. Společně jsme si proklikaly snad všechno a Irena potom povídá „Dám Ti odkaz na lištu… a už jsi v Klubu přátel Cesty domů?“

Máte s umíráním nějakou zkušenost?
To mám, přímo i nepřímo. Za 16 let praxe ve zdravotnictví si myslím, že dokážu posoudit rozdíl mezi prožitím konce života v zařízení mezi cizími lidmi a v domácím prostředí se svými blízkými. Viděla jsem umírání v nemocnici, v LDN i na oddělení dlouhodobě nemocných. A viděla jsem také, jak se dá zemřít doma. Mnoho lidí vidí umírání v nemocnici, a hlavně v LDN, v tom nejhorším světle. Jsou však i tací, kteří v nějakém zařízení přímo zemřít chtějí. Říkají si „přece se se mnou nebudou chudáci trápit doma“. V nemocnici však sestra i lékař takového člověka zachraňují. Kdyby totiž umřel… co by řekla jeho rodina? Zanedbání péče?
 
Proč jste se rozhodla nás dlouhodobě podporovat?
Podporovat by se měla každá dobrá věc a alespoň jeden dobrý skutek by člověk v životě vykonat měl. Být něčemu nápomocen a nějak užitečný, to je hodnota. Když se člověk narodí, všichni se seběhnou. Mají radost, oslavují, ale kde jsou všichni, když umíráme?
 
Co si myslíte, že může každý z nás dělat pro „dobré umírání“ a pro zlepšení situace umírajících v naší zemi?
Já jako jedinec svět asi nezměním, ale nevidím žádný důvod se alespoň nepřidat k něčemu dobrému a užitečnému, co již existuje díky síle a odvaze jiných lidí. Zapojit se je to nejmenší, co může udělat každý z nás. Samozřejmě by bylo třeba, aby tato péče byla financována z pojištění, ale zatím tomu tak není. Tak bych alespoň doporučovala snažit se jaksi odtabuizovat smrt, umírání a vše, co s tím souvisí, aby o tom lidé více přemýšleli. Neměli bychom zavírat oči před něčím, co se nás týká. Neumírají jen staří lidé. Sestřičky aby neplnily práci rutinně bez srdce a nebály se předpisů… třeba mně osobně je úplně jedno, zda u umírajícího jeho příbuzní sedí třeba celý den a ještě v noci… jestli sedí pěkně na židli, nebo přímo u něj v lůžku. Třeba vidím, že ten příbuzný je vyčerpaný, prázdný a je rád za povzbuzení, vlídné slovo, kávu nebo cigaretu. Někdo si chce popovídat, jiný naopak mlčí. Když je člověk empatický, moc to pomůže.
 
V čem spočívá Vaše práce?
Když jsme měli v první třídě namalovat své budoucí povolání, nakreslila jsem zdravotní sestřičku… Maminka uviděla výkres na nástěnce a řekla: „Ty chceš bejt sestra? Přerazim ti obě nohy!“ Přece ale jsem zdravotní sestra… i s nohama. Moje práce je náročná a někdy smutná a mnohdy nedoceněná, ale mám ji ráda a za nic bych ji neměnila. Ale je to pěkný zápřah, můj muž pracuje na směny a máme čtyřletého syna, který pro nemoc nemůže do školky. Někdy jsem k smrti unavená, ale posiluji se humorem, mám stále chuť se smát. Snažím se si dobrou náladu zachovat i v těžkých chvílích. Je hezké slyšet potom třeba, že noční službu měla ta usměvavá sestřička.
 
Čemu se ráda věnujete ve volném čase?
Kdysi jsem aktivně malovala a vyráběla keramiku. Nyní prozkoumávám techniky nové doby, to je věciček! Vyrábím šperky. Někdy se dostanu i ke čtení. Ze všeho nejraději ale peču se synem perníčky. Já jsem flegmatický optimista a takový postoj mám i ke sportu. Třeba letos v Itálii jsem si plavala moc daleko a říkala jsem si „Plav, nebo se utopíš a v těch šílenejch plavkách tě budou muset vylovit na břeh! No a? To už mi to bude fuk, když budu utopená!“ Rekreačně se věnuji vysokohorské turistice, ale mám hrozný strach z výšek. Jsem prostě taková normální holka.
 
Jaký je Váš oblíbený film?
Je plno pěkných filmů, které mne něčím oslovily. Jsou to především ty, jejichž děj se odehrává ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení, ve vězení nebo v koncentračním táboře. Mám ráda filmy historické, válečné a potom hrůzné zločiny. Líbily se mi třeba Pelíšky, Bathory nebo Hlídač č. 47, také Lidice. Raději si ale čtu a poslouchám hudbu.