Podpořte nás

 

Cesta domů | Aktuality a novinky | Články | Příběhy členů Klubu přátel
Kolem Cesty domů jsem chodila na metro

Kolem Cesty domů jsem chodila na metro

Datum zveřejnění: 22. 5. 2012, 16:42 | Autor: Tereza Štursová
Přečtěte si rozhovor s Františkou Lukáčovou o tom, jak potkala Cestu domů a jak se rozhodla dlouhodobě podporovat domácí hospicovou péči.
 

Jak jste se o Cestě domů dozvěděla a jak dlouho ji znáte? Co Vás k nám přivedlo?
Kolem Cesty Domů jsem chodila na metro – několikrát jsem zvědavě nahlédla do obchůdku, potom jsem v knihkupectví narazila na útlou kreslenou knížku pro děti o umírání dinosaurů. Ta mě rozesmála. Ale opravdu jsem funkci Cesty domů poznala až díky Terce, která v ní začala pracovat jako fundraiserka. Až teprve s ní jsem poprvé zaslechla spojení „mobilní hospic“ a začala brouzdat po webových stránkách.

 

Proč jste se rozhodla nás dlouhodobě podporovat? Co pro Vás znamená členství v Klubu přátel Cesty domů?
Asi prvotní motiv bylo přání, aby se taková služba alespoň v Praze udržela – po jejím hlubším poznání, po přečtení informačních materiálů i knih, které mám od Cesty domů k dispozici, jsem přesvědčena o její nepostradatelnosti. Dalším důvodem bylo rozhodnutí přispívat alespoň malou částkou svých peněz na něco, čemu věřím, na činnost, se kterou se plně ztotožňuji. V neposlední řadě je důvodem také dobrý pocit, že na něco takového přispívám. 

 

Co si myslíte, že může každý z nás dělat pro zlepšení péče o lidi na konci života v naší zemi?
Z vlastní zkušenosti se domnívám, že především zapracovat na sobě sama, na strachu ze smrti a z odpovědnosti za své blízké, kteří se na konci své cesty ocitli. Pamatuji si na vlastní děs z toho, když tomuto konci byla blízko babička, a zároveň touhu „mít od toho všeho pokoj“. V té době bych byla nejraději, kdyby ta zodpovědnost ze mě či mojí rodiny byla na někom jiném. Babička se naštěstí uzdravila a já mám možnost s odstupem času svoje pocity i chování reflektovat – a lépe se na podobnou chvíli připravit. Myslím, že jakmile budeme připraveni vzít na sebe tíhu smrti blízkého a všeho, co s umíráním souvisí, nebudou nám lhostejní ani ostatní lidé na konci života. 

 

Co je Vaše práce a čemu se ráda věnujete ve volném čase?
Pracuji jako psycholog a psychoterapeut v terapeutické komunitě pro drogově závislé. Volný čas věnuji svým blízkým, ráda zajdu na víno, na koncert, ráda si čtu, sportuju a cestuju.

 

Jaká je Vaše oblíbená kniha?
Oblíbená… těžko říct, mám jich spoustu. Většinou jejich důležitost či oblíbenost poznám podle toho, že na ně velmi často po dlouhou dobu myslím a vracím se k nim v myšlenkách. Zrovna jsem dočetla knihu Bez růže od Pavla Růžka. Recenze v Lidových novinách ho nazvala „Bukowskim severních Čech“. Zaujala mne jeho syrovost, neomalený styl, životní příběh. Ráda se vracím k Bratrům Karamazovým, často myslím na Představy o dvacátém století od Petera Hoega či na Zen a umění údržby motocyklu od Roberta Pirsiga. To by bylo na dlouho… 

 

Mockrát děkujeme za Vaše odpovědi.