Co pro Tebe znamená, že jsi dostala Křesadlo - cenu pro dobrovolníka roku?
Především to pro mě znamená velkou poctu ze strany Cesty domů, že mě vůbec na ocenění nominovala, čehož si moc vážím a Cestě domů moc děkuji. Dále mi to jistě dodalo i určitou vzpruhu do mého dalšího zapojení.

Co myslíš, že to znamená pro Cestu domů a její dobrovolníky?
Myslím, že pro Cestu domů jako organizaci to může znamenat opět jakési další zviditelnění, což ji může více dostat do povědomí pražské společnosti. Určitě to také prospěje šíření hlavní myšlenky Cesty domů, že umřít doma a ne v nemocnici je normální a vlastně úplně přirozené. Co mé ocenění znamená pro ostatní dobrovolníky, si netroufám říct. Z takového obecnějšího hlediska by pro ně mohlo být signálem, že potřebnost domácích hospiců je společností vnímána a že si také cení, co dobrovolníci pro tuto myšlenku dělají.

Jak ses dostala k Cestě domů?
Úplně jednoduše. Šla jsem ze zastávky Vltavská na Strossmayerovo náměstí a tu jsem si všimla jedné nevšední výlohy. Zastavila jsem se a četla vše, co jsem ve výloze uviděla. Pomyslela jsem na to, jak jsem se cítila osamocená, když jsem kdysi byla v nemocnici. A jaký smutek z osamocení musí asi zažívat člověk, který ví, že mu zbývají poslední dny nebo hodiny života a leží v nemocnici mezi cizími lidmi. Zabolelo mě toto pomyšlení. Doma jsem si potom našla webové stránky Cesty domů. Zjistila jsem, že Cesta domů hodně využívá dobrovolníků, které si ale nejdřív důkladně proškolí. To mi dodalo odvahu a přihlásila se. Do té doby jsem totiž měla pocit, že bez humanitního vzdělání mě žádná organizace jako dobrovolníka nebude chtít.

Vystudovala jsi obor geodézie a kartografie, pracuješ v oboru? Vědí Tví kolegové z práce o tom, že jsi dobrovolníkem? Jak se k tomu staví?
Ano, pracuji v přepravní plynárenské společnosti, a i když většinu času pracuji s daty GIS (geografický informační systém), tak je to práce, která s geodézií i kartografií velmi úzce souvisí. Většina mých kolegů o mé aktivitě v Cestě domů ví. Setkáváme se i mimo práci a to se pak řeč stočí na všelicos. Navíc máme ve firmě grantový program, který si klade za cíl podporovat právě dobrovolnou práci zaměstnanců. Pro Cestu domů se nám podařilo získat finanční prostředky již dvakrát, a to se pak objevila zpráva o mě a Cestě domů ve firemním časopise nebo na intranetu. A teď čerstvě tam padla zmínka i o Křesadlu. Co se týče reakcí kolegů, tak ty bývají mnohdy velmi různorodé. Když jsem se před pár lety poprvé zmínila o své aktivitě, tak většinou reagovali trochu rozpačitě. Jakmile si uvědomili, že mluvím o hospici a umírání, tak jaksi podvědomě ztichli a moc se dál na nic nevyptávali. Jako by smrt bylo něco, o čem se nemluví. Jakoby si ji člověk mohl tím mluvením nějak přitáhnout. Myslím, že tato reakce je důsledek toho, jak bylo zvykem se o smrti bavit, když jsme byli malé děti. Ale po nějakém čase většinou zvědavost zvítězí, ledy povolí a nakonec mi většina fandí. Teď po Křesadlu mě kolegové dokonce zastavovali a chtěli vědět víc. Ale setkala jsem se i s touto reakcí (jeden kolega důchodového věku): „A to máš zapotřebí, být mezi starými lidmi? Co z toho máš? Tak se nikdy nevdáš!“

Jak se na Tvou činnost v Cestě domů dívá Tvá rodina a přátelé?
U rodiny byl průběh reakcí vlastně trochu obdobný. Nejdřív asi překvapení, že jsem si vybrala zrovna toto. Pak byla fáze vyčkávání, jak se to vyvine. Teď, po čtyřech letech, si už ale všichni zvykli a mluvíme spolu úplně otevřeně. Navíc se v minulém roce stala klientkou domácího hospice i moje babička v Opavě. Celá rodina ocenila jejich odbornou lékařskou pomoc i rady, jak o babičku pečovat. V neposlední řadě poskytli rodině také jistotu a duševní podporu, že celou situaci zvládne dobře.

Co Ti práce dobrovolníka dává?
Pocit jakési životní harmonie. Pokud je člověk mladý a silný, tak je, myslím, přirozené pomáhat lidem, když na svět přichází a odchází. Svoji rodinu mám 300 km daleko, takže momentálně není možné, abych byla nějak nápomocna ve své rodině. Já sama bych nerada strávila konec života v nějaké instituci, a tak mi přijde moc užitečné vrátit umírání tam, kam patří. A to je domů, mezi nejbližší rodinu. Navíc mi výcvik a práce v Cestě domů podstatně změnily postoj nejenom k smrti, ale i k životu samému a k vnímání času.

Co v Cestě domů děláš nejradši? A co neděláš?
Těžko říct. Ty činnosti jsou tak různorodé a pestré, že opravdu nedokážu povědět. Spíš vnímám, jaké činnosti jsou pro mě snadné a jaké ne. Pomoc s přípravou nějakých akcí, s administrativou, úklidem nebo vytvořit něco pro krámek, to mi přijde snadné. Když se nahlásím na službu do rodiny, tak tam vždycky jdu s jistou vnitřní nejistotou, protože člověk nikdy neví, co ho čeká. Je to pokaždé trochu výzva a zároveň zkušenost.

Jak ráda trávíš svůj volný čas a dovolenou?
Ve volném čase se ráda potkávám s přáteli nebo chodím za kulturou. Zpívám ve folklórním souboru a doma si občas brnknu na klavír. A odmalička mám moc ráda všechny druhy drobných ručních prací, takže když si večer udělám třeba svařák, pustím pěknou hudbu a u toho něco třeba háčkuju, tak to pak vrním blahem. Dovolenou trávím většinou na horách nebo na nějakých sebe-rozvíjejících workshopech.

Co bys ráda dělala za pět let?
Dá-li Bůh, těšila se ze života.