Od kdy jsi v Cestě domů a co tě sem přivedlo?
V CD pracuji od roku 2004, kdy jsem se podílela na tvorbě webových stránek Umírání.cz. Posléze se objevilo volné místo zdravotní sestry, takže hup… a byla jsem tu. Co mě sem přivedlo, to přesně nevím. Řekla bych, že pocit rovnající se téměř jistotě, že tady je moje místo. Když se mi náhodou dostala do ruky brožura Cesty domů, ve které byli vyfotografováni členové, zjistila jsem, že jich mnoho znám. Překvapilo mě, že mi nikdo z nich neřekl, jakou práci to vlastně dělá, ale je možné, že jsem to prostě neslyšela. V té době mi vážně stonala maminka, a měla jsem tedy bohatě zkušeností, které jsem zde mohla zúročit.

V čem spočívá tvoje práce?
Stejně jako ostatní sestřičky, mám své pacienty, o něž se starám (s batohem Prahou sem a tam, zdravotní úkony, ošetřování nemocného, povídání s ním i s rodinou…). K tomu pak patří počítání výkazů na konci měsíce, kontrola opiátů a různé takové odpovědné a méně akční činnosti. O adrenalinu je další kousek mé práce, to je přednášení. Zatímco tvorba prezentace mě opravdu baví, moment, kdy si mám stoupnout před sál lidí, je pro mě utrpením.

Jak vypadá pohotovost?
Pohotovost CD vypadá tak, že tzv. pohotovostní mobil je vždy přesměrován na sestřičku, která má službu. Číslo pohotovostního mobilu mají k dispozici všichni naši pacienti a volají na něj od večera do rána a přes víkend. Volají v případě, že nastane změna ve zdravotním stavu nemocného, nebo si zkrátka jen nejsou jistí. To se dovolají službu mající sestřičce, která má k dispozici zase telefon na sloužícího lékaře. Pokud se jedná pouze o uklidnění, opakované vysvětlení postupu či ordinace, vyřeší to sestřička sama. Když jde o náhlou změnu zdravotního stavu a nestačí konzultace po telefonu, přijede do rodiny i lékař.

Jak si nejlépe odpočineš?
V lese. Fakt, já se seberu, vyjedu kousek za Prahu a o holích jdu a jdu a koukám a přemýšlím si o svých věcech. A jak tak jdu, odplavují se mi ty těžké myšlenky a zašmodrchané se mi učesávají větru váním. No, a když není čas na les, Praha je plná útulných kaváren. Tam si sednu, většinou milá osoba mě obslouží a já pak piji kávu, pochytávám si myšlenky, dělám si poznámky, abych na něco nezapomněla, a pak zase můžu pokračovat dál.

Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo, kuchyně nebo restaurace?
Jídlo? Já mám ráda takové ty smíchaniny, jako jsou šunkofleky, francouzské brambory, rizoto. Ale spíš kavárny a „kafe a cigára“:-)

Co děláš nerada?
Úplně nerada, to asi nic. Jak jsem říkala, potíž je mluvit před množstvím lidí. Počítání opiátů a výkazů také není přespříliš zábavné, ale v zásadě mi to nevadí. Když už to mám pak spočtené, mám dobrý pocit. Stejně tak když mám odpředneseno :-)

Kam odjíždíš z Prahy a proč?
Nejčastěji do lesů v okolí Velkých Popovic, nebo do „Haďáku“ (ohniště na kopci v lese kus od Měchenic). Hory a moře, to moc nemusím.

Co bys ráda dělala za 5 let?
Přišlo by mi fajn, kdyby totéž.

Na co myslíš, že je důležité, aby lidé nezapomínali?
Tak to nevím, snad být sami sebou. Se stádovitými osobami je potíž se domlouvat. A také by měli vypínat plyn, když odcházejí z bytu, zhasínat… A vzít si klíče!

Co ti vždycky udělá radost?
To „vždycky“ bych vynechala, je to ošemetné slovíčko. Radost mi dělá potkávat se s lidmi, vidět, jak jsou stateční, šikovní… a každý je úplně jiný! Radost mám, když pěkně prší, když svítí měsíc (to si často zpívám, o měsíci je hodně písniček), když je slunečno… Radost mám, když se kavárníkovi povede latté s hustou pěnou.

Co tě vždycky naštve?
Naštve mě, když se setkávám s manipulací. (Často jsou to reklamy, předvolební nevyjímaje.)

Jak se na tvou práci dívá tvoje rodina a přátelé?
Hmm, neptala jsem se. Rodina zdá se být trpělivá a tolerantní, už si zvykli, že jsou priority přeskládané a v zásadě, myslím, mě i moji práci „berou“. U přátel si nejsem úplně jistá. Někdy mám pocit, že přijdu do společnosti a ta zmlkne, jako kdyby se mi na čele objevil nápis „memento mori“. Ale když někdo aktuálně řeší otázku smrti, ať už jako filosofické téma, nebo problém s nemocným příbuzným, dobře si popovídáme. Ti blízcí přátelé mě berou normálně a mou práci vidí jako smysluplnou.

Co tě na tvojí práci nejvíc baví?
Lidé, jejich osudy a životní příběhy, jejich různorodost, statečnost, opravdovost. A je jedno, jestli to jsou kolegové, pečující, nebo ti, co nás předcházejí na věčnost.

Chceš říct něco, na co jsem se nezeptala?
Jsem fakt ráda, že mohu být součástí tohoto „podivuhodného spolku“, který Marie Goldmannová vždycky nazývala „ostrůvkem pozitivní deviace“.