Od kdy jsi v CD a co tě sem přivedlo?
V Cestě domů pracuji od jara 2007. V péči domácího hospice byla paní, která potřebovala celodenní péči, a její stav se postupně zhoršoval. Měla malé děti a její manžel pracoval, bylo nutné pokrýt hodiny, kdy nebyl doma. Byla jsem u ní dva dny v týdnu a střídala se s ostatními asistentkami a dobrovolníky Cesty domů. A co mě přivedlo? Vlastně náhoda - i když existují náhody? Okolo kanceláře Cesty domů v Bubenské ulici jsem chodila skoro každý den, asi pět let. Věděla jsem, co Cesta domů dělá. Na první impuls si opravdu nepamatuji, ale vím, že jsem poslala svůj životopis tehdejší vedoucí zdravotnického týmu s tím, že bych měla zájem o spolupráci. Odepsala mi, sešly jsme se spolu, potom u paní, která právě potřebovala asistentku. A klaplo to. Během týdne jsem v Cestě domů pracovala.

V čem spočívá tvoje práce?
Od srpna 2008 jsme začali v Cestě domů promýšlet, jak nabídnout odlehčovací službu většímu okruhu zájemců. Tedy nejenom těm pečujícím, jejichž blízcí jsou na úplném konci života. Co to vlastně znamená odlehčovací služby? Je to praktická pomoc lidem, kteří mají závažnou diagnózu, ale také těm, kteří o ně pečují. Někteří pečují celá léta, někteří se do této situace dostali nečekaně a náhle. Nabízíme například pomoc při hygieně, koupání, pomoc s jídlem, jeho přípravou a podáním. Můžeme také jenom zůstat nablízku v době, kdy si pečující potřebuje něco zařídit pro sebe, prospat se, zajít si na vycházku nebo prostě jen udělat něco příjemného pro sebe. Od ledna 2009 se odlehčovací služby Cesty domů zformovaly v samostatně fungující službu. Nabízíme své služby jak klientům domácího hospice, tak těm, kteří intenzivní pomoc lékařů a zdravotních sestřiček zatím nepotřebují, nejsou v péči domácího hospice a využívají jen naší ošetřovatelskou a pečovatelskou pomoc. Jsem koordinátorkou těchto služeb, takže chodím na první informační návštěvy, domlouvám to, jak bude praktická pomoc v rodinách probíhat, sepisuji smlouvy, vedu všechnu administrativu okolo, půjčuji pomůcky a posílám naše odlehčovací asistentky tam, kde je zrovna potřeba a kde jsou žádány. Sama také v rodinách odlehčovací službu poskytuji. A to dělám nejraději.

Jak si nejlépe odpočineš?
Už deset let cvičím Čchen Tchaj-ťi čchüan, tradiční čínské, původně bojové, v dnešní době spíš relaxační cvičení. Při delším soustředěném a pomalém cvičení, kde je důležité také uvolněné hluboké dýchání, se mi krásně vyčistí mysl. Tělo se jemnými krouživými pohyby uvolní a vlastně i posílí. Cvičení mě moc baví, líbí se mi, že je pro každého a to doslova. Protože, když se chci zadýchat a pořádně si „zamakat“, cvičím sestavu rychle, v nízkých postojích a třeba i hodinu. Cvičení je velmi staré a v nezměněné podobě se jednotlivé formy - jak se říká jednotlivým cvikům - předávají z učitele na žáka už šest století. Hodně vnímám tradici a kořeny a mám štěstí na učitele, kterým je Číňan, pokračovatel rodinné tradice mistrů a jeden ze čtyř mužů, kteří toto umění předávají po světě dál svým žákům. A pak si také odpočinu při dlouhých procházkách se svými loveckými psy. Ti, nebo lépe ty, protože jsou to fenečky, potřebují pohybu požehnaně, takže jsem venku v přírodě často. A můžu spojit obě své radosti dohromady. Já si venku cvičím své Tchaj-ťi a fenky, které si už na mé „podivné pohyby“ zvykly, jsou se mnou.

Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo, kuchyně nebo restaurace?
No, když mluvím o Číně, tak asi čínská kuchyně. Procestovala jsem Čínu a nějakou dobu pobývala u svého mistra Tchaj-ťi v jeho rodné vesnici a zároveň kolébce tohoto krásného umění. Prostota, jednoduchost a lehkost jejich žití, ke kterému jídlo, stolování a prožívání hostiny patří, mě fascinovala a bude pořád. Je pravda, že jsem zažila vesnický život, který se ale obrovskou, až neuvěřitelnou rychlostí přizpůsobuje „moderní civilizaci“. Možná, že až se tam vypravím příště, nebudu věřit vlastním očím a svým vzpomínkám. Ale zpět k jídlu. Můžu říct, že jakákoli jednoduchá, třeba indická, vegetariánská strava mě a mé tělo potěší nejvíc.

Co děláš nerada?
Ani nevím, všechno co dělám, dělám ráda. Kdybych věci dělala nerada, tak je dělám špatně a to se mi nechce. Na všechno se dá přece dívat těma pozitivnějšíma očima.

Kam odjíždíš z Prahy a proč?
V posledních letech jsem si zamilovala Jizerské hory. Jsou krásné, dá se v nich ztratit a být úplně sám jen s přírodou. A zase tak velké nejsou, takže když se mi zachce, přátelství a blízkost je na dosah. Mám tam kamarády. Vlastně jak v Jizerkách, tak v Krkonoších, tak v Lužických horách. Nějak jsem tu zamilovanost k horským místům rozšířila.

Co bys ráda dělala za 5 let?
No, pět let je dlouhá doba. Určitě bych chtěla dělat to, co mě baví, co umím a co bude prospěšné ostatním. A dovedu si představit, že v Cestě domů. Ale protože se mi za pár měsíců narodí můj první potomek, tak se asi budu věnovat rodině. A ráda.

Na co myslíš, že je důležité, aby lidé nezapomínali?
Na sebe. Možná že to zní podivně, ale jsem přesvědčená o tom, že až když je člověk spokojen a smířen sám se sebou, může se s ostatními o své dary podělit. Protože má prostě o co. Může rozdávat a rozdávat. Radost, klid, optimismus, štěstí, lásku, cokoli.

Co ti vždycky udělá radost?
Když večer uléhám a můžu si říct, že ten prožitý den stál za to. I když třeba neproběhl podle mých představ. Anebo právě proto, že neproběhl podle mých představ.

Jak se na tvou práci dívá tvoje rodina a přátelé?
Všichni, které mám okolo sebe, mě podporují. Jsem jim za to moc vděčná a hodně mě to posiluje.

Co tě na tvojí práci nejvíc baví?
Kontakt s jednotlivými klienty, pestrost a barevnost, smysluplnost. A taky moji kolegové v Cestě domů, protože v nich mám jistotu, cítím dobré zázemí a bezpečí.

Co tě tady nebaví nebo štve?
Přemýšlím. No, ona i ta nebavící/štvoucí administrativní práce se dá přežít, s vědomím toho, že bez „kancelářského krtka“ se přímá péče u klientů dělat nedá.