Pan magistr Zemánek začal krátkým úvodem o vzniku buddhismu, o jeho základním učení a o jeho rozdělení na tradici mahájána a théraváda. Upozornil, že buddhismus je nejrozmanitější ze všech tradic našeho přednáškového cyklu, protože se rozvinul v celé Asii a působilo na něj výrazně více vlivů než na ostatní náboženství. Buddhismus je také jedním z mála náboženství, které se slučuje i s jinými vírami a nevyžaduje, aby je buddhista opustil.
V buddhistické tradici je smrt velmi důležitou součástí života, protože právě v okamžiku smrti se rozhoduje o tom, ve které ze šesti možných sfér se umírající znovu narodí. Toto rozhodnutí je ovlivněno skutky, které umírající během života vykonal, ale zejména stavem mysli, v němž se v momentu smrti nachází. Příbuzní a přátelé umírajícího tak mají v posledních okamžicích života důležitou úlohu pomoci mu správně naladit mysl.
Mysl umírajícího musí být klidná, čistá a vyrovnaná. Je proto potřeba umírajícímu připomenout vše dobré, co v životě učinil, ubezpečit ho, že jeho rodina je zaopatřena, naslouchat mu a zejména se vyhnout silným emocionálním projevům. Odcházející mysl se nesmí cítit připoutána k tomuto životu, proto je potřeba umírajícího ubezpečit, že může jít. Příbuzní a přátelé mohou také konat dobré skutky jménem umírajícího, umístit do jeho blízkosti sošku nebo obrázek Buddhy, a pokud si to rodina může dovolit, přizvat mnichy, aby u umírajícího recitovali ochranné texty a mantry. Pokud byl umírající zvyklý meditovat, je dobré, aby tak činil i nyní. Pozitivní naladění umírající mysli je nejjistější způsob jak se úspěšně přerodit. Z tohoto důvodu je pro buddhisty nebezpečné náhlé úmrtí, nehoda nebo smrt ve vzteku nebo smutku. To jsou totiž otřesy, které mysl obracejí negativním směrem. Z toho důvodu také buddhisté zakazují konverzi k buddhismu v době před smrtí. Jedná se totiž o příliš velký otřes.
Budhistické tradice se liší v názoru na to, kolik času uplyne mezi smrtí a přerozením. Tradice jižní (théraváda) soudí, že znovuzrození nastává ihned po smrti, a proto nemá význam po něčí smrti dále truchlit nebo konat další aktivity. Severní tradice (mahájána) stanovuje čas na přerození na dobu mezi sedmi a čtyřicetidevíti dny po smrti. V tomto čase tedy provádějí rituály, které mají mrtvého provést mezistavem mezi smrtí a přerozením. Součástí těchto rituálů jsou rady zemřelému, zpěvy ochranných textů a odříkávání manter.   
V obou tradicích je běžné, aby rodina zemřelého omyla a převlékla, ostříhala mu vlasy a vydala se procesím s rakví na místo kremace. Kremace je obvyklým způsobem pohřbu a probíhá pod širým nebem nebo v krematoriu. Urna s popelem je umístěna do urnové síně nebo do hrobu ve tvaru stúpy. Může být pohřbena i do země. Když zemře vysoce duchovně pokročilý člověk, nacházejí se podle tradice po kremaci v jeho popelu bílé krystalky. Ty jsou po uložení do stúp předmětem uctívání a modlitby.
Pan magistr Zemánek zdůraznil, že nejvyšším cílem buddhismu je dosažení nirvány, a proto jsou všechny způsoby vraždy a sebevraždy kontraproduktivní. Karmické následky takového činu by totiž zemřelého uvrhly do těch nejnižších sfér přerození (pekla, hladoví duchové, zvířata). Jediným případem, kdy Buddha doporučuje přestat přijímat potravu a léky, je situace, kdy je umírající velmi na obtíž svému okolí anebo je ve stavu mysli tak blízkém nirváně, že obrácení pozornosti k pozemským věcem není myslitelné.
I buddhismus však řeší otázky 21. století, jako jsou chemoterapie, sedativa, distanázie a potrat pro záchranu života matky. Jak však pan Zemánek ukázal, buddhistické tradice se neshodují na definici smrti ani na momentu jejího stanovení, proto se rozcházejí i v názorech na tyto otázky. U všech však platí, že nejdůležitější je rozpoložení mysli umírajícího a podle toho je třeba se k těmto otázkám stavět.

 

Zde naleznete reportáž z přednášky o islámu.