Proč jsem se stala dobrovolníkem. Před šesti lety jsem se poprvé setkala se smrtí svých blízkých. Nejdříve mi zemřela maminka, o dva měsíce později tatínek, a před dvěma lety bratr. V případě maminky a bratra šlo o zhoubný nádor diagnostikovaný zcela nečekaně a s krátkou prognosou délky životy. Měla jsem tu možnost se všem věnovat v posledních měsících jejich života a ten krátký čas s nimi prožít. V té době jsem kontaktovala Cestu domů. Konzultace s lékařkou a nasazení vrchní sestry nám všem dodalo sílu a klid, a tlumilo náš strach z toho, jak se situace bude dál vyvíjet. A pokaždé jsem získala stejný pocit - prožívání dnů naplno, uvědomění si jedinečnosti času, který zbývá, a ve kterém je jasné, že konec se blíží a dny jsou sečteny. Pohybovala jsem se s nimi na hranici, za kterou já již s nimi jít nemohla. Uvědomila jsem si to zvláště ve chvíli, kdy mi maminka řekla, abych jí už konečně pustila. I když na mě někdy přijde smutek z toho, že tady již nejsou, mám klid v duši, založený na pocitu z dobrého doprovázení a na víře, že se jednou s nimi opět setkám. Díky své zkušenosti se smrtí a s Cestou domů jsem se rozhodla pracovat jako její dobrovolník, absolvovala zajímavý dobrovolnický kurz a několikrát pobyla u klienta.

Eva Hromková