Paní doktorka přichází na setkání hospicového týmu s tím, že potřebuje pomoci. Je to divné: pán má zvláštní obtíže, tělo nemůže a přesto žije, vlastně by potřebovalo už asi skončit, ale něco tomu brání. Co to je? Pan Zdeněk ví, že je na konci, paní Anežka ví totéž. Jen si to navzájem neřekli, hrají hru na bolavá záda, která budou lepší. Bojí se, že druhého zraní, že si vezmou naději. My ale víme, že to oba vědí. A začínáme tušit: v Americe je milovaná dcera, otec by ji ještě chtěl vidět, rozloučit se. Ale copak si o to může jen tak říct? Copak jde napsat: bolí mě záda, přijeď z Ameriky? To přece nejde… po pár těžkých dnech přimějeme manžele, aby si to navzájem řekli. Středu spolu proplakali, ve čtvrtek volají do Ameriky. Přijeď, táta umírá a chce tě vidět. Dcera v pátek přiletí a stráví u táty noc. Povídají, mlčí, těžce, krásně, po letech. V sobotu před polednem pan Zdeněk tiše, pokojně umírá, za ruku jej drží jeho milá žena a z druhé strany dcera. Přijela, táta mohl jít.