Pan Hubert to asi neměl jinak. Vychoval s manželkou Hanou dceru, a když byla skoro dospělá, našel si jinou ženu, Janu. S Hanou se rozvedli a šli každý svou cestou. Asi zcela všední příběh. Má však nevšední konec: pan Hubert po pěti letech druhého manželství těžce onemocněl a bylo jasné, že mu zbývá pár měsíců. Chtěl být doma, tak požádal o domácí hospic, přišli jsme a pečovali. Manželka chodila do práce, za tatínkem přes den občas zašla dcera a najednou se tam odpoledne začala objevovat i další paní. Večer tam bývaly spolu všechny tři u stolu, pily kávu, povídaly a vařily večeři; snažily se vařit to, co věděly, že má pan Hubert rád.

A pan Hubert byl rád: neměl ale radost z dobrých večeří, jídlo mu už tak jak tak moc nechutnalo. Měl radost za Hany, Jany a dcery Aničky: na konci života bydlel se všemi svými nejbližšími – jeho obě manželky se v tom zvláštním důležitém čase potkaly, byly si navzájem oporou při péči o něj, ale i potom, když zemřel.

A co je naší velkou radostí? Že příběh pana Huberta se vždy po nějakém čase zopakuje. Ne vždy je to snadné, ale vždycky je takové setkání a smíření velkým dárkem pro toho, kdo odchází. A nezřídka i pro ty ostatní.