Hory jsou jejich láska, je brzy zjara, ale jsou zvyklí a přejdou statečně hřebeny Krkonoš a Jizerských hor. Na konci pán bojuje s únavou, která ani v dolinách nepřestává. Po pár týdnech vyhledá lékaře a je mu sděleno, že má pokročilou onkologickou nemoc, pár týdnů před sebou. Všechno se v něm bouří, má mladou ženu, čeká dítě, nemůže ji tu nechat, ještě ani svatbu neměli…nu, vlastně ji zatím ani neplánovali. Čas běží, paní se smiřuje snáz, pán ne. Oba se mění, mají k sobě blíž. Je ale čím dál hůř, domluví se svatba. Mají v nemocnici svůj pokoj, přijde úředník a ve čtvrtek je oddá. Lékaři kroutí hlavou, co že to je. Ale oni vědí, jsou si blízko a musejí se vyzbrojit na dalekou cestu. Ještě po svatbě paní volá a říká, že je mu špatně a že vidí, že se bojí je tu opustit. Co dělat, ona už tuší, že by potřeboval jít, ale nemůže. Říkám jí, aby mu řekla, že to zvládnou. Že může jít. Vezme s sebou přítelkyni. Ta slibuje, že místo něj bude u porodu, domluví ještě jména, klučičí i holčičí. Je pátek večer, v telefonu slyším smutný hlas: řekla jsem mu to, jak jste říkala, byla to nejtěžší chvíle v mém životě. Ale pak…úplně se zklidnil, bolesti ustaly, držel mne za ruku a za hodinu úplně klidně odešel. Potřeboval to a já děkuji, že jsem dostala sílu to říct. Pořád vidím před sebou ten klid a tu důvěru, poneseme ji takhle s tím malým dál.