Moje cesta k Cestě domů a cesta Cesty domů k nám domů . S Cestou domů jsem se poprvé setkala v našem kostele, kde se prodejem vánočního cukroví napečeného dobrovolníky snažila získat prostředky pro svoji činnost. Zahlédla jsem několik známých tváří a to je vždy výhodný volňásek ke vstupu někam, kam by se člověk trochu bál nebo se alespoň ostýchal. Bylo to v době, kdy se z našich malých dětí staly děti velké a dospělé a přitom ještě bezdětné. A začala jsem se rozhlížet co s načatým odpolednem, které je každý den…. Takže jsem vstoupila, absolvovala dobrovolnický kurs plný zajímavých přednášek a diskusí, poslouchala výpovědi kolegů – dobrovolníků, proč že oni se na to dali. Odpovídala jsem i sama sobě a svému strachu, ne z vlastní smrti, ale ze smrti někoho jiného, u které třeba jednou budu. Dostala jsem osvědčení o způsobilosti vykonávat práci dobrovolníka. Začala jsem pomáhat s nákupy, zařizováním kanceláře Cesty domů, vozila jsem autem jedné rodině obědy. Při jedné návštěvě nastala ta situace, kdy bylo třeba vystupovat najednou klidně, jistě a „vyškoleně“. Pochopila jsem, že v tu chvíli není dotován silou jenom umírající, ale i jeho okolí, včetně rozechvělého dobrovolníka, který se snaží vzpomenout, co všechno se v Cestě naučil, cítí se nezpůsobilý, ale dodává odvahu, ač sám bez ní a přitom celou svou duší tuší, že je to tak všechno dobře. Po několika měsících onemocněla manželova maminka a z naší rodiny se stala rodina pečující, ze mne dobrovolník doma, z dárce příjemce. Všechno mi náhle přišlo důvěrně blízké, samozřejmé, návštěvy sestřiček a paní doktorky utěšlivé, maminka uklidněná a zbavená strachu z nemocnice. Cesto domů díky! A jestli někde v nebi už klienti Cesty domů založili své občanské sdružení, ráda bych se jednou stala jeho členem.

Vendula Bratinková

---