Tiše a nejdřív vlastně nepozorovaně do této spokojenosti vstoupí Helenina nemoc, roztroušená skleróza. Jak léta jdou a kluci rostou, paní Helena přestává chodit, po pár letech i mluvit. Poradí si, domluví se vždycky, ale je to čím dál těžší. Pomáhají Helenini rodiče, přátelé, domácí hospic, dobrovolníci. Nemoc zastavit nejde, ale všichni jsou rádi, že se daří, aby paní Helena mohla být doma: ještě stále tak zvládne dohlédnout, aby kluci měli úkoly, bylo vařeno, uklizeno, tiše (teď už opravdu tiše) řídí domácnost i přípravu na zkoušky. Pan Jan se snaží vše koordinovat, na konci života paní Heleny je víc doma, v práci si to zařídil a se synky dělá několikadenní výlety – bez toho, aby si to naplno řekli, tak vlastně zkoušejí, jak to půjde bez maminky. Maminka je sleduje, vděčná za tyto zkoušky, které jí vnášejí do duše klid. Ale přesto: zvládnou kluci školu, sport? Zvládne manžel uklidit, vařit, vychovat je a ještě na všechno vydělat? Starostí je mnoho a říkat už moc nejdou. Před létem paní Helena umírá – pokojně a noblesně, tak, jak žila. Kluci jsou u ní, každý po svém si ji nese dál. Po pár měsících potkávám tatínka Jana a s trochou obav se ptám, jak válčí. Usměje se téměř potutelně a odpoví: výborně. Všechno jsme si s kluky domluvili, rozdělili, jsou skvělí a všechno funguje. Helena nás všechno naučila, a tak s námi vlastně zůstala. Kluci si prý navzájem říkají: nekecej a dělej, máma se dívá!