Cestu domů znám asi šest let. Prvně jsem na ni narazila náhodou při googlování. O pár měsíců později jsem byla u umírání svého táty. O tátu jsme se postarali sami, bez pomoci Cesty domů. Nebylo to jednoduché, ale šlo to tak nějak přirozeně. Možná hodně zásluhou babičky, která měla své zkušenosti a mohla o tátu pečovat v době, kdy jsme my ostatní byli v práci nebo ve škole. Ze setkání se smrtí a s mrtvým tělem blízkého člověka jsem samozřejmě měla strach. Nakonec jsem byla sama překvapena silou té chvíle a samozřejmostí, se kterou jsme se společně o tělo postarali. Celou dobu jsem si jen uvědomovala, že prožívám něco přirozeného, „obyčejnou“ lidskou zkušenost, která z našich životů, k naší škodě, zmizela.

Cesta domů se právě tohle snaží změnit jednak nabízenými službami, jednak zvyšováním obecného povědomí o možnostech umírajících, a to je důvod, proč jsem jí začala fandit.

Dobrovolníkem jsem se stala až po zhruba rok trvajícím vyčkávání a sledování jejich aktivit. Zhruba pět let se snažím vypomáhat podle svých možností a aktuální potřeby, ať už jde o výpomoc v knihovně, prodej ve stánku nebo stěhování postelí do domácností klientů. Za každou podobnou příležitost jsem ráda, protože dává určitou pestrost do rutiny všedního dne a zároveň možnost přispět dobré věci.