Pustila si určitě nějaký film a nebylo jí smutno, možná byla i ráda, že tam ještě nejsme… chlácholil se. A také se těšil a byl zvědavý: v tašce nesl knížku pro děti o tom, jak Dinosaurovic rodina řeší různá trápení kolem umírání a truchlení, knížku, která neřeší jen zemřelého dědečka či bratrance, ale i z dospělého pohledu možná daleko lehčí témata, jako je mrtvý křeček nebo ptáček. Jenže - co je lehčí…

Na prahu domu našel tatínek svou malou dcerku v slzách. Chvilku trvalo, než zjistil, co se děje. Odvedla ho k sudu za domem, kde byl utopený malý kos. Asi se šel napít a nezvládl to. Holčička byla smutná, chtěla jej probudit k životu, ale zároveň tušila, že některé věci takhle snadno asi nejdou. Nevěděla si rady. Táta přišel, ptáčka pohřbili pod stromem a pak si sedli na zápraží; táta vytáhl knížku z tašky (asi trochu hrdě, neb ne vždy má člověk potřebný lék v kapse) a společně procházeli stránky o ptáčcích a křečcích, o tom, že tyhle velké starosti nemá jen jedna holčička v domě na kopci, ale spousta jiných dětí. Smutek nezmizel, ale holčička už s ním nebyla sama. Byl tu táta a s ním i ti, kteří napsali knížku: bylo zřejmé, že si rozumíme, že skoro každý jsme někdy nějak museli pochovat ptáčka, bylo nám z toho smutno a byli jsme rádi, když jsme si o tom měli s kým povídat.