Již několik měsíců maminka nevstávala z postele, pouze s velikou dopomocí se zdařilo s ní popojít pár krůčků do křesla vedle postele, ale odmítala víc: byla z toho pak ještě dvě hodiny vyčerpaná. Dcera se snažila mamince snášet modré z nebe, vařila oblíbená jídla a předčítala knihy, zvala návštěvy, aby maminka měla hezký závěr života. Byla učitelkou klavíru, přišli za ní občas i žáci, vypadala unaveně, ale spokojeně. Poslední dny byla ale velmi neklidná, nevyspaly se ani jedna, dcera stále vybíhala v noci do prvního patra domku, když zaslechla, že maminka volá. Přišla pak naštěstí jedna noc klidná a paní Hana upadla do úlevného spánku. Kolem třetí hodiny ranní ale vylekaně vyskočila, posadila se na posteli a chvíli nerozuměla: shora neslyšela maminčino volání, ale Beethovena. V prvním patře seděla u klavíru, který je na druhém konci pokoje, maminka, a hrála Beethovena. Paní Hana nechápala, jak by se stařenka ke klavíru dostala, ale cosi ji drželo dole. Naslouchala krásné hudbě, jak ji znala z dětství, a prostě čekala, co bude. Beethoven skončil, neozvalo se ale ani volání o pomoc, ani pád…ticho. Paní Hana ještě hodinu ležela v posteli a naslouchala, nakonec usnula. Ráno vyběhla nahoru: maminka ležela ve své posteli jakoby nic. Právě se vzbudila a nechala si donést snídani. Do křesla dnes nechtěla, že nemá síly se zvedat, ale byla klidná a spokojená. Navečer pak ve spánku zemřela. Tajemství nočního koncertu si nechaly, maminka i dcera, pro sebe. Nějak se prý na to nešlo zeptat. Je přece úplně zřejmé, že k završení života může prostě chybět jedna sonáta. Paní Hana oprašuje klavír, který zůstal otevřený, asi aby věděla, že to nebyl sen, ale poslední pozdrav od maminky.