Ne, není to chyba v počtech, bylo to přesně tak. Mezi lidmi mladšími i staršími, kteří se toho večera sešli, seděla totiž také paní Hedvika, které zemřela dlouholetá partnerka, o niž se dlouho oddaně starala. Když ohlásila, že přijde, napadlo mne, jak ji lidé přijmou. Nebudou se divit? Vyptávat? Odmítat ji? Kárat? Nerozumět? Strávila jsem s těmito lidmi dvě hodiny povídání o tom, jak spolu s partnery žili, kam cestovali, také se mluvilo lehce plaše o tom, jak jejich život končil a jak teď cítí či necítí přítomnost svých nejmilejších, jak žijí svoji samotu. Ke konci hovor šel do hloubky a vyměňovaly se názory na témata filosofická a teologická, hledalo se, váhalo, souhlasilo, tázalo. Až když všichni odešli a já jsem myla hrnečky od čaje a kávy, napadlo mne, že jsem vlastně měla ty obavy a došlo mi, že na tuto otázku vůbec nepřišla řeč, nikoho asi vůbec nenapadla. Celý večer si přítomní kladli všelijaké otázky a dostávali všelijaké odpovědi, ale téma bylo natolik společné a zkušenost s péčí a truchlením také, že společenství těch, kteří jsou na tom podobně, zvítězilo nad jakoby marginální otázkou po tom, jaký partner mi zemřel. Byla jsem ráda.