Diamantová svatba

Datum zveřejnění: 10. 2. 2010, 11:12 | Autor: Marie Špinková

Je noc, město usíná, okna zhasínají, za několika svítí světlo a svítit bude. Syn sedí na posteli u táty, kterému zbývá poslední hodina dlouhého života.

Doporučit | Tisk | Komentáře k článku (0)

Je mu přes osmdesát, syn je trochu nejistý a smutný, ale vypráví, jak tři dospělé děti v létě rodičům přichystaly diamantovou svatbu v rodném městě. Tatínek dýchá ztěžka, ale během vyprávění o svatbě, pěkném dětství a rodném městě se dech uklidňuje, člověk by měl pocit, že už tu skoro s námi není a za zavřenými víčky už nevnímá, ale dech naznačuje, že nějak, někudy slyší, že jeho život byl dobrý a měl smysl. Syn najednou už není nejistým klukem, ale čtyřicetiletým pánem, uklidní se také, drží tátu nesměle kolem ramen. Pak on i ostatní velké děti odcházejí a zůstávám jen s manželkou. Poklízí v kuchyni, je ráda, že tu všechny měla. Skoro nevidí, přesto se v hrnečkách dobře vyzná. Za chvíli ji volám, pojďte, sedněte si k němu, potřebuje vás mít blízko. Usedá do křesla u postele a drží se s manželem za ruce. Dech je tišší a tišší, ona jej něžně hladí, vidí i nevidí. Kolik jim teď je? Osmdesát nebo osmnáct? Pán nečekaně otevírá doširoka oči, hledí na ni asi tak zvědavě a hezky, jako když byli na začátku, dívá se dlouho a krásně, pak několikrát vydechne a klidně odchází. Smrt tu proběhne jako víla, jakoby nic, ale jako by se jemně něco blesklo: řekla bych, že možná do jejich spojených rukou upustila maličký kamínek, který září – diamant?