Před několika lety se k nám do Kolovrat přistěhovala moje dávná kamarádka s tím, že bude v Kolovratech bydlet, když jí pomůžeme postavit u nás hospic. Tehdy jsem se poprvé setkala s touto pro mě novou myšlenkou a začala jsem být pozornější ke všemu, co se hospice týká. Velice mě oslovil hodinový pořad v rádiu z dětského hospice v Malejovicích. Sice jsem ho celý probrečela, ale bylo mi jasné, že tyto děti, které umírají, naplno prožívají zbytek svého života. Rodiče jsou tu s nimi 24 hodin denně, hrají si s nimi, zpívají, povídají, drží je za ruku, prostě jim celou dobu intenzívně sdělují, jak je mají rádi. Udělali by to nebo udělali bychom to my, kdybychom nevěděli, že náš společný čas se krátí? Možná ty děti zažijí víc ve svém krátkém životě, než děti zdravé. A to samé platí i o dospělých. Ráda bych pomáhala lidem naplno prožít svůj krátící se život, ráda bych pomáhala těm, kteří se o totéž snaží a ráda bych tuto myšlenku šířila. Všichni, kdo se rozhodnou doprovodit svého blízkého doma, mají můj obrovský obdiv. Je to opravdu elita národa. O Cestě domů jsem se dozvěděla z adventních koncertů a přihlásila jsem se jako dobrovolník. Teď už vím, že Cesta domů může tuto roli doprovázejícím velice ulehčit nejen pomůckami a radami, ale i přímou pomocí, vystřídáním, programem pro pozůstalé, prostě Cesta domů doprovází doprovázející. A já osobně jsem se díky nim přestala bát umírání i smrti.