Jejich podobně samostatná a výkonná maminka se ale blíží sedmdesátce a dostává nevyléčitelnou nemoc. Dlouho zvládá vše sama, vděčná, že to jde. Pak ale už potřebuje pomoci, tu nákup, tu uvařit, vyprat, pak dojít do kuchyně, pak alespoň na toaletu, pak…pak… Oba synové se snaží pomoci, nejsou zvyklí pečovat, máma není zvyklá se nechat opečovat, ale nakonec to zvládnou. Maminka chce zůstat doma. Rodiny se ve svém běhu zastaví, včetně dospívajících dětí si rozdělí „služby“, maminka není ani chvíli sama. Když se zhorší a trápí ji bolesti, zavolají domácí hospic. Mamince se uleví a po pár dnech pokojně umírá obklopena rodinou, pro kterou to byl nečekaný, překvapivý čas. Po několikatýdenním maratonu se ohlížejí zpět, co je to vlastně potkalo: skoro se jim nechce vrátit zpět do školy, do práce. Nebyly Vánoce, přesto byli spolu a dostali dárek: byli s maminkou, nahlédli důležitost času, který jim společně byl dán, poznali navzájem své rodiny, měli čas si povídat a poznat radost a vděčnost z toho, že dokážou pomoci tomu, kdo to potřebuje. Po pár týdnech potkávám na ulici již zase spěchajícího syna lékaře. Zastaví se, vlastně se zasní, a říká nečekaně jadrně: Ty jo, bylo to vlastně úplně obyčejně hezký. Byla to naše slavnost.