Viděla mámu a tátu, jak se starají, pomáhala. Babička jí před dvěma lety zemřela, Anička na ni ale nezapomíná. Má k tomu totiž šikovné pomocnice: telefonní budky. Když jde s tátou po městě a potká budku, na chvíli do ní zmizí. Má důležitý hovor, táta ví, tak trpělivě čeká venku. Když se Anička vrátí, nese většinou dobré zprávy: babička se má dobře, má tam v nebi hodně kamarádek a mají si pořád co povídat. Není jí smutno a je ráda, že jí Anička občas zavolá, z toho má opravdu radost.
Poslední dobou Anička zvážněla, a když se táta poptával, prozradila: babička teď nemá čas. Pokaždé, když jí Anička volá, něco má, většinou hodinu francouzštiny. Nakonec si řekli, že hlavně, jestli se má hezky, a to prý ano.
Když jsem příběh slyšela vyprávět, říkala jsem si, jak je dobře, když děti mohou vidět mámu a tátu, jak se starají o své rodiče, jak to vnoučatům pomůže být babičce nebo dědovi nablízku, a jak si pak i samy umějí uchovat nejen hezké vzpomínky, ale i živý vztah. Pak jsem se ale zarazila: babička nemá čas od října… zrovna tehdy zemřela babička mým dětem, velmi náruživá a skvělá profesorka francouzštiny…nemám zkusit také zabrousit do telefonní budky? Patrně bych se dozvěděla, že se má dobře, ale telefonovat se mnou teď nemůže, protože zrovna učí. Usmála bych se pod fousy. Věděla bych totiž, kdo u ní má zrovna hodinu.