Cesta domů již vyškolila skoro 200 dobrovolníků. Někteří zůstali, jiní pomáhají někde jinde, ale všichni chodí mezi námi. Poznáte je? Jsou to divní lidé? Nebo naopak úplně normální? Nad dobrovolníky hodně lidí stále ještě kroutí udiveně hlavou a nejčastěji je napadají tyto otázky, na které jsme se spolu s našimi dobrovolníky pokusili odpovědět:

 

Být dobrovolníkem v hospici je morbidní a depresivní.

Každá práce, která je smysluplná, nám dává radost a pozitivní energii. Připomínka toho, že je život konečný, donutí člověka navíc využívat co nejlépe čas, který mu byl dán.

Dobrovolníka do hospice jde dělat jen ten, kdo se nevyrovnal s úmrtím ve svém okolí.

Zkušenost s úmrtím blízkého člověka může být výhodou. Je třeba, aby s ním byl člověk vyrovnaný, stejně jako se smrtí a umíráním obecně.

Ten, kdo dělá ve svém volnu něco dobrovolně, není normální, nebo nemá co na práci…

Dobrovolnickou práci vykonávají lidé proto, že je smysluplná, že pomohou a že se cítí užiteční. Často pomáhají ve zcela jiné oblasti, než kde pracují a to je těší a obohacuje.

Dobrovolnictví je oběť, může to dělat jen někdo, kdo po ní touží.

Dobrovolnictví je partnerský reciproční vztah mezi klientem a dobrovolníkem, který jednoznačně oběma něco nového a dobrého přináší.

Dobrovolnictví je levná pracovní síla a zároveň konkurence zaměstnancům.

Dobrovolník nenahrazuje práci profesionálů, ale spolupracuje s nimi, což obě strany těší, zaměstnance často nasazení dobrovolníků povzbuzuje. Dobrovolník by neměl dostat za úkol ale to, do čeho se nikomu nechce.

Dobrovolníci jsou lidé, kteří mají hodně osobních problémů a snaží se před nimi utéci tím, že pomáhají druhým.

Dobrovolníci jsou dospělí vyrovnaní lidé, pomáhají proto, že cítí, že je pomoc potřeba a že oni to umějí a dělají to rádi.