Jako dospělá šťastně vdaná paní s dvěma dospělými dětmi a dvěma vnoučaty se oddaně postarala nejdříve o babičku, pak o umírajícího dědečka. Potom přišla na řadu maminka: když ji dohnalo stáří a nemoci, vrátila se k dceři a zůstala u ní. Olina nastěhovala maminku do výklenku za kuchyní a starala se i o ni. Napsala pak v jednom dopise přítelkyni: „Představ si, poprvé v životě si máma našla čas na to, aby si se mnou povídala. Nebo spíš, čas si našel ji…“

Při rozhovorech s umírající mámou se Olina konečně dozvěděla i něco o svém tátovi. Prý byl muzikant a měl rád děvčata a pití, byl i ženatý a snad i prý měl nějaké další děti. Už zemřel, snad prý v Praze…

Po maminčině smrti se Olina vypravila pátrat do Prahy. Přesněji, po pražských hřbitovech. Po dlouhém úsilí konečně našla hrob svého táty. Počkala si do podzimu a vydala se do Prahy znova. Týden před Dušičkami. Přivezla velký věnec, lucerničky a dopis v igelitovém sáčku – pro své případné sourozence, kdyby náhodou navštívili o Dušičkách tátův hrob. Lucerničkou zatížila dopis na náhrobku a zase se vrátila domů.

Za 14 dní volala přítelkyni Olina, celá šťastná: „Jedu do Prahy! Představ si, mám sestru Libušku, je jen o pár let mladší a také už má vnoučata, už jsme spolu protelefonovaly celé jmění, zítra máme sraz u koně, táta nás dal konečně dohromady!“