Od kdy jsi v CD a co tě sem přivedlo?
V CD jsem od září 2003, to šel náš nejmladší Benjamin do první třídy a já jsem měla pocit, že je načase jít do práce. Už dlouho před tím jsem se zájmem sledovala dění kolem začátků Cesty domů díky Marii Goldmannové, se kterou jsme se znaly a vídaly.

V čem spočívá tvoje práce?
Jsem zdravotní sestra.

Jak si nejlépe odpočineš?
Když se prohrábnu hlínou v záhonku, když si hraju na violoncello útržky toho, co jsem kdy uměla, když jen tak sedím doma u stolu a koukám oknem do zahrady, když jdu do lesa (to se mi poštěstí jen málokdy).

Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo, kuchyně nebo restaurace?
V tomto směru jsem poměrně nenáročná. Nejlepší jídlo je to, které mi někdo uvaří.

Co děláš nerada?
Nerada sedím u počítače.

Kam odjíždíš z Prahy a proč?
Dřív jsme jezdili často s našimi dětmi i s dětmi všech králíčkových příbuzných a známých na chalupu do Jizerek, teď se tam dostaneme jen málo (naši kluci už jsou velcí, vždycky někdo něco má). Do ciziny jezdím občas ráda do Taizé, Martin (můj muž) se najezdí do ciziny dost, tak ho na cestování moc neužije...:-). Ale letos se snad vydáme na dovolenou do Norska.

Co bys ráda dělala za 5 let?
Ráda bych stejně jako teď chodila s batohem po Praze křížem krážem...

Na co myslíš, že je důležité, aby lidé nezapomínali?
Že i každodenní všední věci jsou vlastně hezké.

Co ti vždycky udělá radost?
Když mi navzdory mé péči něco na zahradě vykvete, když se na mě pacient usměje, když se mi naše kočička uvelebí na klíně, když se mě naše vnučka Ela chytne kolem krku jako klíště.

Co tě vždycky naštve?
Když to, co se dělá, neodpovídá tomu, co se říká.

Jak se na tvou práci dívá tvoje rodina a přátelé?
Rodina střídavě, podle stavu zásob ve špajzu a nedostatku čistých ponožek, které jsou po ránu k mání... Blízcí přátelé velmi povzbudivě, vzdálenější známí zaskočeně, co to mám za smutné povolání (asi by nevěřili svým uším, kdyby někdy poslouchali za dveřmi našeho zdravotnického týmu :-))

Co tě na tvojí práci nejvíc baví?
Asi nejvíc, že člověk vidí, že to má smysl.

Co tě tady nebaví?
Málo místa v našem kamrlíku, není si kam sednout, kam odložit věci, kde v klidu psát, kde v klidu telefonovat.

Chceš odpovědět na nějakou otázku, kterou jsem nepoložila?
Asi ne, jen že často s vděčností myslím na to, že fakt platí (jak zpíváme u nás na Habrovce):
„Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme“.